Zdeněk Stehlík
 
 
 
NENÍ TO JENOM 
BOJ O KÁMEN
 
aneb
(SPIKNUTÍ / NE / INFORMOVANÝCH)
 
 
 
    
   
   
    
 
 
 
 
 

 
 
 
   
   
 

  
 
OBSAH
  (čísla stránek odkazují vždy na tento OBSAH, postranní svislé lišty listují vpřed a vzad)
Titul
2
Motto
3
Úvodem
4
Mediální terorosmus v praxi
4
Jak to tehdy bylo
5
Proti zkreslování historie
7
Semínko padlo do úrodné půdy
7
Koleso se roztáčí
8
Šídlo v pytli neutajíš
9
Napodruhé to vyšlo
9
Památník na hřbitově u plotu
10
Podklady pro jednání Zastupitelstva
11
Podivné usmíření
12
Spiritus agens - s cenzory za zády
13
Účet předložený za pandořinu skříňku
14
Pomník, památník, pamětní deska nebo náhrobní kámen
15
Dvě hlavní lži
15
Kriminalistika a právo naruby
17
Jsme jedné krve ty i já ...
18
Příspěvek německé justice
19
Nález soudu z roku 1948
20
Divoký odsun
21
O kolektivní vině
23
Statistický pokus - aneb vymyšlená genocida
25
Záhada jménem A. Rachmann
26
Stál A. Rachmann u zdi, neo jen přihlížel?
27
K utajeným svědectvím
29
Za tajemstvím poštovních oken
29
Korunní svědectví
30
Trpké třešničky na dortu
31
Pfederloch
33
Bolestivá skvrna
33
Mediální terorismus - nebo jen důkladná masáž?
35
Jan Šolc - poprvé
36
Jan Šolc - podruhé
38
Jan Šebelka
40
Co tedy píše FAZ? (Frankfurther Algemeine Zeitung)
40
Bohumil Doležal
43
Vladimír Kučera
44
Jan Gebert
46
Očekávání zapadlé sněhem ...
46
Ve službách města
50
Show nust go on!
50
Místo epilogu
52
Drobty spadlé pod stůl
53
Bylo a je nás víc
53
Naši živí svědkové
54
Ohlasy na politické scéně
56
O nacionalismu
58
Řekli - napsali
60
Štafeta
61
Literatura a prameny
63
Všeobecně - stručný výběr titulů
63
Nepraví se mstili na nepravých (a nepraví o tom dnes píší...)
64
 02
 
 
 Motto:    
    

   HISTORIKOVÉ PROTI ZNÁSILŇOVÁNÍ DĚJIN.    
   STANOVISKO SDRUŽENÍ HISTORIKU ČESKÉ REPUBLIKY.    
    

(Úvod - úryvek)    
  Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost.    

   V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.    
    
    

 7. dubna 2002    

Za výbor Sdružení historiků České republiky:
Jaroslav Pánek a Jiří Pešek
    
    
    
    
 
3 
 

 

ÚVODEM 

  O kauzu novoborského pomníku popravených sudetských Němců při stanném právu v červnu 1945 jsem se začal blíže zajímat zhruba před rokem, když v Českolipském deníku vyšla noticka o chystaném semináři BOR 1945, který město připravovalo na začátek října 2009.   
  Další informace jsem získával při komunikaci s mými novoborskými přáteli, s nimiž jsem se znal a stýkal z časů mého více než čtvrtstoletého (1963 - 1990) působení v tomto městě (v Borském skle jako redaktor závodního časopisu Sklář a vedoucí propagace, v tělovýchovné jednotě Jiskra jako organizační pracovník a tajemník a nakonec jako publicista na volné noze).   
 Pro tuto formu jsem se rozhodl proto, že jako obyčejný občan a smrtelník (nyní již penzista) nemám nejmenší šanci vstoupit do diskuse či polemiky s autory (níže uvedenými) dotčených textů a názorů v jednotlivých denících, týdenících  a dalších tištěných médií, kteří si důsledně chrání svoji pochybnou integritu a mediální monopol (včetně svých informátorů).   
 Jedinou výjimkou prozatím je liberecká krajská mutace MF - DNES a její vedoucí Jan Stránský, který otiskuje názory autorů stojících na různých - i protichůdných - stranách této zjitřené diskuse.   
   

MEDIÁLNÍ TERORISMUS V PRAXI 

Určitě nejsem sám - setkal jsem se již s řadou lidí, kteří byli velice překvapeni, že existují také jiné názory a hlavně fakta a doklady než jsou ty publikované ve více či méně renomovaných regionálních a celostátních médiích,  už dokonce i zahraničních - viz článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung      z 2. února t. r.   
 Dlouho jsem hledal definici a příměr pro tento stav - na jedné straně deklarované a všestranně využívané svobody slova a tisku, garantované ústavou i listinou práv a svobod - a na druhé straně odpírané a znemožňované možnosti o napsaných a vyřčených textech a slovech v rámci logicky očekávané plurality vést svobodnou diskusi a polemiku.   
 Sám pro sebe jsem to nazval mediálním terorismem, kterému jsme jako čtenáři vystaveni. Každopádně to platí o novoborské kauze a obecně vůbec o eskalující frekvenci článků a pořadů o poválečných událostech   
 

4
  
 
 (Benešových dekretech, excesech, utrpení a vyhnání Němců atd.), snad v souvislosti s 65. výročím konce války.   
   I tak jsem se snažil jen těžko pochopit, že třeba ve výroční dny Pražského povstání byl v České televizi uveden (v repríze znovu ještě 24. května - a též hojně vzpomenut i v tištěných médiích) Vondráčkův dokument o zavraždění desítek pražských Němců na Bořislavce, aniž bylo se stejným důrazem vzpomenuto 1.694 českých obětí v době povstání, nebo třeba jen masakru na Masarykově nádraží, kde na úsvitu svobody 8. května 1945, příslušníci SS bestiálně zastřelili 53 Čechů.   
   A to už v té chvíli bylo k dispozici dost faktů a důkazů, že na tom pražském zločinném excesu se výrazně podíleli hlavně příslušníci osvoboditelské Rudé armády (!)   

   S podobně smíšenými pocity musí ne zcela objektivně a pravdivě informovaný - tentokrát čtenář - nahlížet na psaní některých publicistů o novoborské kauze. Ve srovnání s dalšími porevolučními excesy v celé zemi, jimž padlo za oběť na 6.000 německých civilistů (zřejmě většinou nevinných) jeví se nutně novoborský případ zastřelených 8 osob - navíc v režimu stanného práva za ukrývání zbraní - pouze jako epizoda.   
   A přesto jí byla (potažmo kontroverznímu památníku) a stále je, a to již několik roků, věnována bezprecedentní mediální a historiografická (viz seminář BOR 45 na podzim 2009) a logicky i politická pozornost.   
   Nabízí se jediné vysvětlení: na jiných místech a v jiných regionech neměli zřejmě tak pilného mystifikátora, jakým je Jan Tichý a ruku v ruce s ním tak činorodé a neodbytné potomky a pohrobky někdejších nacistů. A dodávám ještě - v neposlední řadě - jejich obhájce z řad nejvyšších představitelů (zastupitelů) města.   
   

JAK TO TEHDY BYLO 

   V druhé polovině května roku 1945 byl na Českolipsko dislokován 47. pěší pluk čs. armády. Bor (Haidu) obsadil II. prapor tohoto pluku s velitelem mjr. Holasem. Rozkaz k přesunu vojáků do pohraničí - s cílem zajistit státní hranice a zjednat tam klid a pořádek - vydal veliteli 1. čs. armády gen. Karlu Klapálkovi Hlavní štáb MNO 22. května 1945.   
   Vojenské jednotky postupovaly v pohraničí při uplatňování "trestních opatření" podle rozkazu velitelství ALEX z 22. května 1945, který tady platil delší dobu a nebyl oficiálně odvolán. 

5
  
 
 Velitel kladenské operační oblasti ALEX vydal vyhlášku, v níž se mj. nařizovalo odevzdání veškerých palných a sečných zbraní a munice do 24 hodin po jejím zveřejnění. Kdo by byl poté přistižen se zbraní v ruce "nebo se zbraní uschovanou, bude jako záškodník zastřelen", uvádělo se v rozkazu.     
  (Poznámka: Z vnitřních - spíše administrativních důvodů - došlo k přečíslování 47. pluku na pluk č. 36, podrobnější informace o vojenských věcech podává mj. poměrně obsáhlý materiál, který si od Ústavu pro soudobé dějiny akademie věd České republiky vyžádal Městský úřad v Novém Boru, jmenovitě místostarosta Mgr. Valdman.     
   V Boru bylo vyhlášeno stanné právo. Stejně jako to první hned 10. května pro celé území okresu, to bylo též na žádost velitelství Rudé armády, neboť konkrétně na borsku byli její příslušníci stále ohrožováni militantními ozbrojenými jednotlivci i skupinami tzv. wehrwolfů.     
   Všichni obyvatelé věděli, že za držení zbraní, střeliva, ale i třeba radiopřijímačů hrozí přísné tresty - včetně zastřelení. Na velitelství armády v Boru i Lípě přicházela řada Němců, kteří ochotně podávali informace o nezákonném držení zbraní a podezřelých osobách. Na základě těchto informací byla připravena kontrola podezřelých objektů. Vojáci šli prakticky najisto!     
   2. června 1945 - dva dny po konečném termínu odevzdání zbraní a rádií - provedli vojáci III. praporu jmenovaného pluku z České Lípy, jemuž velel pplk. Josef Sekáč, náhlou kontrolu domů, zahrad a přilehlých prostor.     
   Osm německých občanů, u nichž byly nalezeny ukryté zbraně, bylo ještě tentýž den zastřeleno. Několik desítek dalších osob s rodinami bylo vypovězeno - cituji z rozkazu: "jako osob neznajících kázně..." za severní hranici státu do sovětské okupační zóny Německa.     
   (Poznámka: U východní stěny borské radnice, místu veřejné exekuce, stálo před popravčí četou 7 provinilců - kolem zastřelení osmého, zřejmě nejexponovanějšího nacisty, člena NSDAP a spolupracovníka tajné služby Sicherheitdienstu, Alberta Rachmanna, existuje dodnes řada nejasností. Vrátím se k nim v další části mého článku - mimochodem těch nejasností i kolem dalších osob je víc).     
   Už toto všechno samo o sobě vyvrací veškeré spekulace: nešlo o exces! - jeden z mnoha v té době zajisté nepopíratelných.     
   Samozřejmě, že s evidentními excesy a zločiny osobně nesouhlasím. Svoje kategorické stanovisko k této historické anomálii a skvrně na étosu naší poválečné historie, jsem mj. vyjádřil ve svém diskusním příspěvku 
6
  
 
na novoborském semináři v říjnu 2009, kdy jsem připomněl a odsoudil kupř. svrhávání žen s dětskými kočárky z mostu do Labe v Ústí nad Labem. L., střílení starců a dětí v Postoloprtech nebo vyhnání Němců a pochod smrti z Brna atd.  
  
PROTI ZKRESLOVÁNÍ HISTORIE 

   Ani časová propast šedesáti let, naprostý nedostatek písemných pramenů a dokladů (praktická neexistence regionálního tisku v té době) a na prvním místě absence relevantního, autentického, pravdivého a důvěryhodného svědectví přímých účastníků a pozorovatelů tehdejších borských událostí (nejen osmiletých dětí), nezabránilo některým místním amatérským "badatelům" a mnoha, i renomovaným historikům a publicistům, v takové interpretaci, která nemohla nevyvolat logicky diskusi a polemiku z opačné strany, což vyústilo v současný patový stav.  
   Chci se tímto textem (bohužel nikoliv krátkým - vždyť reagovat na desítky a možná už stovky stran článků, studií i emailů na pár stránkách prostě nejde) pokusit zřejmě o nemožné: vydat se proti proudu času na předpokládaný začátek celé této kauzy a chronologicky i věcně zkorigovat a zvrátit onu dosud převažující interpretaci a tím i pomyslné rameno vah na patové stupnici co možná nejvíc směrem k historické pravdě (cítím a tuším už teď, jak jsem za tento výrok svými oponenty kamenován).  
  

SEMÍNKO PADLO DO ÚRODNÉ PŮDY 

   Od února do října roku 1995 vychází v Novoborském měsíčníku seriál osmi článků kronikáře PhDr. Vladislava Jindry pod názvem "Stalo se před 50 lety".  
   V páté části, pojednávající o červnu 1945, se autor po dlouhé době - ne-li vůbec poprvé od té doby - zmiňuje o vstupu čs. armády do života města, o vyhlášení stanného práva a o exekuci 8 porušitelů tohoto nařízení.  
   Tato - bezpochyby senzační a atraktivní zpráva - jako semínko do úrodné půdy, zapadá do zjitřené mysli do té doby celkem neznámého a nevýznamného, skoro pětapadesátiletého novoborského občana Jana Tichého. Jeho curriculum vitae vedle řady rozmanitých zaměstnání - od učitele, pomocného dělníka 

7
  
 
až po programátora a počítačového experta a posléze důchodce, zahrnuje i položky jako - začínající básník, publicista a dramatizátor, dokonce děl tak významných klasiků, jako byli Balzac či Flaubert.  
   Deset let to semínko klíčilo a sílilo, až vydalo své první plody. Píše se již pátý rok nového milénia - 2005. Na tomto místě se mi nabízí otázka z rodu - co bylo dřív, vejce, nebo slepice?  
   V tomto případě iniciativa a aktivita Jana Tichého, nebo podobné pohnutky některých potomků zastřelených borských Němců (konkrétně synů MUDr. Trägera nebo H. Schölera)?  
   Každopádně je doloženo, že již 5. května 2005, položila subalterní úřednice Městského úřadu Mgr. Lovecká, nikým nepověřená, kytici s univerzálním textem "Obětem 2. světové války" a vzpomněla i osmi zastřelených (jen jakoby náhodou u toho byl též J. Tichý). Ten obratem informoval syna někdejšího primáře MUDr. Trägera, který si toto gesto samozřejmě vyložil po svém - doslova píše, že ho toto oficiální gesto (sic!) dnešních zastupitelů města hluboce dojalo a že si toho velmi váží a pociťuje vděčnost, atd., atd.  
KOLESO SE ROZTÁČÍ 

   A tak na přelomu let 2005 a 2006 koncipuje Jan Tichý a Mgr. J. Lovecká předkládá zastupitelstvu města dva návrhy na umístění pamětní desky - podle toho prvního z 31. 10. 2005 měla nejprve být instalována na budově radnice, místě exekuce v roce 1945, což zatím zastupitelstvo neschvaluje (přesto nebude od věci připomenout si navržený text - včetně zdůvodnění, viz bod 7 předloženého návrhu: "Jsme přesvědčeni, že v zájmu historické pravdy a dobré pověsti našeho města, bude instalace pamětní tabule na budově radnice, např. s tímto textem:  
  
   - 2. června 1945 odpoledne zde byli zastřeleni (následuje seznam 8 osob) občané Nového Boru a Janova.  
   - 3. června 1945 zahynul na neznámém místě v okolí Šluknova Dr. A. Träger (nar. 1897) primář nemocnice v Novém Boru.  

   - Tito civilisté se stali obětí II. světové války a následných křivd a bezpráví.  

Město Nový Bor, 2006“
 (Poznámka: V návrhu je tento text psán verzálkami)  
 
8
 

   Za pozornost kromě toho stojí také úvod důvodové zprávy, v níž jako zpracovatel píše J. Tichý sám o sobě: "Práce pana Tichého odkryla nespravedlnosti, které napáchali Svobodovi vojáci v konečných válečných letech..."  

   Když odhlédnu od hanebné a urážlivé morální sprostoty této formulace - neboť Svobodovi vojáci v konečných válečných letech bojovali a umírali mj. na Dukle, na Slovensku a třeba při osvobozování Ostravy - pak se s plnou naléhavostí a vážností ptám, zda tato podlá insinuace už tehdy nebyla - a stále není - žalovatelná (s akcentem na vysokého vojenského a politického činitele, arm. gen. L. Svobodu a vojenskou brigádu - arm. sbor - které za II. světové války velel - a samozřejmě na vojáky a důstojníky, kteří padli, ale i na ty, kteří přežili a došli z Buzuluku až do Prahy!  
  

ŠÍDLO V PYTLI NEUTAJÍŠ 

   Pro účel tohoto mého polemického článku (studie) však je podstatnější, že se zde poprvé objevuje jméno MUDr. A.Trägera, který především ve chvíli deportace 3. června 1945 na severní hranice republiky již nebyl primářem nemocnice v Novém Boru, ale hlavně nebyla prokázána jeho smrt - nanejvýš jeho zmizení a dále neznámý osud.  
  

NAPODRUHÉ TO VYŠLO

   Druhý - mnohem sofistikovanější a důkladněji propracovaný návrh na - nikoliv již jen pamětní desku, ale rovnou pomník, a to na novoborském lesním hřbitově, navíc nedaleko hrobů Rumburských hrdinů (sic!), byl sotva po čtvrt roce 25. ledna 2006 městským zastupitelstvem nejtěsnější možnou většinou pouhého  j e d n o h o hlasu schválen a ještě v tomtéž roce realizován a dokonce páterem Angelusem Waldsteinem - Wartenbergem posvěcen.  

   Doslovně uvádím nový text stejných navrhovatelů - Jana Tichého a Mgr. Jany Lovecké:  
  
  
  
 

9
 



PAMÁTNÍK NA HŘBITOVĚ U PLOTU, CO NEJBLÍŽ HROBU
varianta C  
  

 2. ČERVNA 1945 BYLO PROTI VŮLI  
 MÍSTNÍHO NÁRODNÍHO VÝBORU OSM  
 OBČANEK A OBČANŮ NOVÉHO BORU,  
 SLOUPU A JANOVA  
  

EDUARD HORTIG            *1865             HEINZ RACHMANN                      *1919  
JOHANN LANGER            *1873             HERBERT FRANZ RICHTER         *1916  
EDUARD PODBIRA          *1865             ILSE WERNER                               *1915  
ALBERT RACHMANN      *1910            MARTHA WERNER                       *1904  

 ZASTŘELENO PŘED RADNICÍ A POHŘBENO DO HROMADNÉHO HROBU BEZPROSTŘEDNĚ ZA TÍMTO HŘBITOVEM.  

 NÁSLEDUJÍCÍHO DNE PŘIŠEL O ŽIVOT  

MUDr. ALFRED TRÄGER      *1897  
NA NEZNÁMÉM MÍSTĚ POBLÍŽ ŠLUKNOVA.  
VĚNOVÁNO VŠEM OBĚTEM BEZPRÁVÍ A NÁSILÍ.  

MĚSTO NOVÝ BOR, 2006
 
Podle návrhu Helmuta Schölera připravil Jan Tichý / 15. 1. 2006  

  
 
10
 

 
MĚSTSKÝ ÚŘAD NOVÝ BOR
odbor školství kultury, sportu a cestovního ruchu
nám. Míru čp. 1, 473 01 Nový Bor, tel 487 712 333, fax 487 726 160, e-mail jlovecka@novy-bor.cz
 
Podklady pro jednání Zastupitelstva města Nový Bor
konané dne 25. ledna 2006
 
Předkladatel: Mgr. Jana Lovecká
Zpracovatel:  
Označení věci:   
 
Umístění pomníku poválečným obětem z řad německých občanů   
Nového Boru
Návrh na usnesení:  
  
  
 
Zastupitelstvo města souhlasí s umístěním pamětní desky německým občanům,   
kteří zahynuli 2. června 1945. Deska bude umístěna uvnitř městského hřbitova,   
na poli č. 26, v zadní části při vstupu do areálu, proti hrobům Rumburských hrdinů.
Projednáno:  
Nároky na  
rozpočet města:
...  
 
Důvodová zpráva:  

Na základě červnových událostí roku 1945 požádali pozůstalí zastřelených německých občanů o možnost umístit   
náhrobní kámen v areálu Lesního hřbitova. Pamětní deska by měla být umístěna nedaleko hrobů Rumburských hrdinů.  
Měl by to být akt smíření za touto složitou dobou. Vzhledem k tomu chtějí z větší části financovat celou záležitost pozůstalí,   
s tím, že by se město mohlo podílet finančně např. 5-10% z celkové částky, při čemž by celý pomník zůstal majetkem   
města. Se selčnou Krupičkovou se budeme snažit získat na celou záležitost peníze z Fondu budoucnosti.  
  

Podpis zpacovatele návrhu:                                                    Podpis předkladatele návrhu  

                                                                                              Mgr. Lovecká v.r.  
............................................                                                 ............................................  
 

11
  
 
Poznámka:  
   Tady chci připomenout jednu velmi důležitou okolnost: Tuto druhou (konečnou) verzi "památníku" projednalo a schválilo jiné zastupitelstvo (potažmo    i rada města) než je to současné. Jeho mandát skončil na podzim roku 2006, kdy se konaly další komunální volby, z nichž vzešly nové městské orgány  - rada i zastupitelstvo (řada členů s novými mandáty dále pokračovala v práci pro město). Také starosta byl v té době stejný.  
   Po mnoha peripetiích (nesouvisejících však s touto kauzou) má město od minulých voleb již třetího starostu a zřejmě mohlo dojít k určitým změnám ve složení městské rady i samotného zastupitelstva (třeba pro odstoupení či úmrtí původně zvolených členů).  
   Abych získal co nejvíc objektivních informací, sešel jsem se mj. i s někdejším starostou Ing. Radkem Nastičem, za jehož vedení se text a umístění tzv. pomníku v lednu 2006 schvalovalo. Bývalý starosta se nechtěl k této věci podrobněji vracet a vyjadřovat. Připustil pouze, že město (tedy i on sám, rada a zastupitelstvo) tenkrát nemělo víc všestrannějších (myšleno zřejmě i objektivních) informací, a to nejen od zpracovatelů a předkladatelů návrhu.  
   Na prvním místě to byla především (již vzpomenutá) referentka MÚ Mgr. J. Lovecká a od ní (skoro jako v té pohádce o tahání řepy) vedou nitky k autorovi návrhu H. Schölerovi (ještě se na scéně objeví), zatím "skromně" zamlčeným potomkům - synům MUDr. Trägera Hansovi a později Waltrovi, až k Janu Tichému.  
  
PODIVNÉ USMÍŘENÍ

   Návrh podpořilo též Kulturní sdružení občanů ČR německé národnosti - ZO Nový Bor, které v hanebnosti a urážkách daleko překonává dikci samotných předkladatelů.  
   Cituji - bez známých jmen - začátek i konec tohoto "příspěvku":  
"Památník usmíření 2. června 1945 bylo na náměstí Nového Boru bezprávně zavražděno vojáky samozvaného 47. pěšího pluku československé armády... atd.  
3. června 1945 byl cestou ke státní hranici zavražděn na neznámém místě v lesích MUDr. Albert Träger... atd..  
                                                                                                    (Konec citace)  

 

12
  
 
  Pod tuto drzou a provokativní nestoudnost, která by měla být památníkem usmíření, se svorně podepsaly dámy předsedkyně a místopředsedkyně ZO KSONN !.  
   (Novinkou zde je oproti "nespravedlnosti, napáchané Svobodovými vojáky"  tzv.  "samozvaný 47. pěší pluk", termín dále hojně používaný zvláště samotným J. Tichým. Pasáž o dr. Trägerovi je v podstatě totožná s textem schváleným zastupiteli a stejný je i můj důvod jejího kategorického odmítnutí!)  
   Možná, že trochu naivně - avšak přesto všecko - jsem si vždycky myslel (a myslím pořád), že usmíření musí předcházet pokání a odpuštění. A nic takového jsem tady nikdy neviděl a ani nevidím...  
  
SPIRITUS AGENS  -  S CENZUROU ZA ZÁDY

   Jan Tichý - tento vpravdě spiritus agens všech nastávajících událostí - prožívá svých prvních (nikoliv však posledních) pověstných pět minut slávy.  
   A aby náhodou nic nezůstalo utajeno před novoborskou veřejností, publikuje J.Tichý na stránkách Novoborského měsíčníku (dokonce jako člen redakční rady) všechny své historické eskapády - od reálných a známých dokladů a faktů až po polopravdy, dohady a domněnky, výmysly a také vyložené nepravdy (raději to nazvu rovnou - lži!)  
   Souběžně je dáváno místo dalším příspěvkům čtenářů v duchu psaní J. T. (příkladem takového typického "čtenáře" Novoborského měsíčníku je Helmut Schöler, občan SRN).  
   Řízená cenzura spolehlivě brání uveřejňování názorů a stanovisek oponentů stavitelů a obhájců pomníku. Tento stav trvá až do roku 2008. Teprve po kategorických protestech veřejnosti a s přispěním některých zastupitelů, kteří byli a jsou proti pomníku, dostal místo na stránkách místního periodika J.Doškář a někteří další čtenáři a pisatelé.  

   Nikoliv jen jako nějaký vedlejší produkt Tichého aktivit vychází v roce 2007 - kromě české verze i v německém překladu - jeho beletristické dílko Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, reflektující borské události z pětačtyřicátého roku. Již napsanou a publikovanou moji recenzi (Nepraví se mstili na nepravých - a nepraví o tom dnes píší) doplním a rozšířím, pokud k tomu budu donucen eskalací začínajících útoků a dehonestací mé osoby na internetu a jinde.  
 

13
  
 
ÚČET PŘEDLOŽENÝ ZA PANDOŘINU SKŘÍŇKU

   O pár odstavců dříve jsem již citoval jeden z bodů původního návrhu, kde se mluví o historické pravdě a dobré pověsti města, pokud bude inkriminovaná - tehdy pamětní tabule na budově radnice, potažmo pomník na lesním hřbitově umístěny.  
   Ergo kladívko, tedy odstranění pomníku bude znamenat újmu na dobré pověsti města (ano, představitelé německých měst Fraenau a Zwiselu při jednání s novoborským starostou, který je v únoru t. r. navštívil, mu dokonce "šetrně" řekli něco v tomto smyslu: nechte mrtvé spát, ať nemáte mezinárodní ostudu (!)  
   Jenže ta ostuda již padá tak jako tak na hlavy těch, (nebo toho - další jména si doplňte) co otevřeli onu zlověstnou Pandořinu skříňku.  
   A nejzávažnější důsledek jejich počínání - zvláště J.Tichého - teď už nikoliv neznámého nebo bezvýznamného novoborského občana? Byl nejen iniciátorem celé akce, ale a hlavně je monopolním a výlučným autorem a dodavatelem informací na mediální trh, který je také bezvýhradně a nekriticky přijímá (obohacené už jen o nepatrné subjektivní perličky podle autorovy nátury a zaměření listu, pro nějž píše).  
   Na tomto místě ještě jednou opakuji, co jsem již konstatoval v kapitole PROTI ZKRESLOVÁNÍ HISTORIE - že se chci pokusit zřejmě o nemožné: zastavit se a alespoň krátce zareagovat na některé kvazi-badatelské, historiografické a zejména publicistické (a také literární) produkty ze svého bobtnajícího archivu a permanentní komunikace s lidmi - existuje pro to takový "pěkný" kulatý termín - napříč politickým a společenským spektrem.  

(Poznámka: Protože všechny mnou dotčené a třeba jen krátce citované texty jsou v plném rozsahu "zavěšeny" a tedy k dohledání na internetu, omezím se jen na nejvíce "křiklavé" pasáže obsahující již výše zmíněné polopravdy, domněnky, výmysly, pochybné konstrukce až po vyložené nepravdy, lépe řečeno přímo lži a tím pádem i publicistické fauly. Mimochodem - ne náhodou se v "argumentaci" Tichého a Lovecké následovníků a apologetů hojně používá adverbia (příslovce) údajně (někdy také prý nebo pravděpodobně i možná - nebo říká se atd. Jakou vypovídající a svědeckou hodnotu mají tyto gramatické tvary, nechť posoudí sám soudný a kritický čtenář.)  
  
 

14
   
 
POMNÍK, PAMÁTNÍK, PAMĚTNÍ DESKA, NEBO NÁHROBNÍ KÁMEN?

   Člověka upoutá již pohled na první stranu - autenticky reprodukovanou jakousi preambuli vlastního návrhu, předloženého zřejmě obvyklou a zavedenou formou na příslušném formuláři MÚ - kde se postupně píše nejprve o pomníku, potom pamětní desce a nakonec náhrobním kamenu 
   Tak co se vlastně schvalovalo?  
   A právě v této formulační nepřesnosti je obsažen jeden z hlavních argumentů odpůrců - ony pojmy pomník či dokonce památník (!). Už v etymologickém základu a definici těchto pojmů je brilantně vyjádřen jejich účel a smysl - pro nás nepřijatelný!  
   Náhrobní kámen snad ano - to volání iniciátorů a obhájců, že každý člověk má právo na svůj hrob, považuji za nadbytečné.  
   Ovšem nikoliv na současném místě a současné formě - tj. v těsném sousedství památníku Rumburských hrdinů a padlého Rudoarmejce, a v žádném případě se stávajícím (nebo podobným) dvojjazyčným nepravdivým textem!  
  

DVĚ HLAVNÍ LŽI

   Všechno, co bylo až dosud uvedeno p r o t i pomníku - zejména jako symbolu, jeho podoby a jeho umístění (skoro dvoumetrový kříž, nikoliv spojující, ale rozdělující tento jakoby zamýšlený znak usmíření de facto - i jazykově - tyto od sebe se vzdalující dvě poloviny chladného kamene), včetně pozdějšího doplnění informací o členství některých popravených Němců v nacistických organizacích (NSDAP, SD či SS), což samo o sobě nebylo v prvním plánu verdiktu velitele vojenského stanného soudu, p ř e b í j í (promiňte mi tu pokerovou terminologii) hned úvodní tvrzení - cituji: "... proti vůli místního národního výboru... "  

   Nehledě k tomu, že v té době fungoval pod hlavičkou Revolučního národního výboru. Teprve 13. června 1945 se RNV změnil podle vlád. nař. č. 4/45 na správní komisi a teprve o něco později na místní národní výbor (což je spíš terminologická drobnost, avšak z hlediska historiografické preciznosti nepřehlédnutelná).  
  
 

15
   
 
 Podstatnější ovšem je skutečnost, že tehdy - jednak v intencích Košického vládního programu a také instrukcích a pokynech okresních, krajských i celostátních nadřízených orgánů, neměly místní (ani revoluční) národní výbory žádnou kompetenci vstupovat nebo dokonce ovlivňovat rozkazy vojenských orgánů a velitelů v případech stanného práva. Jediná součinnost s armádou se předpokládala v koordinovaném postupu při ochraně majetku a veřejného pořádku ve městě a okolí. (Kromě toho ještě existovaly vazby a operace na velitelství dislokovaných útvarů Rudé armády - nejbližší velitel P. P.Kolodčenko sídlil ve Cvikově a k jeho osobě a aktivitám se ještě dostanu).  

   A přímo klíčovým svědectvím o zcela vymyšleném tvrzení o konání armády "proti vůli" národního výboru je fakt, že národní výbor v sobotu 2. června 1945 vůbec nezasedal. Na radnici ve své kanceláři se zdržoval pouze předseda Taisler (s nímž mezi 13 až 15 hodinou hovořil svědek J.Rosický).  

   Městský orgán se sešel až t ř i dny po exekuci, tj. 5. června 1945, jak o tom svědčí autentický zápis, který pořídil jednatel Pečený. J.Doškář ve svém příspěvku na novoborském semináři v říjnu m. r. (2009) cituje doslova celý bod č.3 tohoto zápisu:  

   "Předseda Taisler podal zprávu o schůzi ONV v České Lípě a zvlášť podotknul, že události v sobotu dne 2. 6. 1945 byly ostře kritizovány. Akce provedená vojskem zavdala příčinu k stížnostem chudých dělnických rodin. Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko musí se říditi podle hlasu lidu a nemůže bez vědomí nár. výb. zakročovati, a nebo rozhodovati. Dále oznámil pan předseda, že rozsudek na náměstí byl proveden z rozkazu podplukovníka Sekáče a bez slyšení nár. výboru. Ruský velitel ve Cvikově neuznal veřejné trýznění německých provinilců na náměstí za správné a chce o tom podati hlášení nadřízeným velitelům. Zpráva byla vzata na vědomí se souhlasem všech přítomných".   

   Ze zápisu je zřejmé, že kritika směřovala zejména na veřejné trýznění   
a nevhodné chování některých důstojníků a že poprava byla provedena bez slyšení NV (zde je zápis v rozporu s tvrzením J.Rosického). Ten uvádí, že předseda Taisler řekl jemu a jeho otci: "Veškeré orodování za provinilé Němce je marné a přečetl otci rozkaz...  
 

16
  
 
 Kdyby Němci našli zbraně u Čechů, zastřelili by jejich rodiny a vypálili by i jejich domy".  

   Stanovisko ruského velitele je jasnější. Nesouhlasí s veřejným trýzněním německých provinilců. Popravu jako takovou nezpochybňuje!!!  

   Zachované materiály z jednání ONV v Č. Lípě v měsíci červnu 1945 informace o popravě vůbec neobsahují.  
   Našel jsem pouze zápis, kde je informace o nemocnici v Boru. Cituji:  

"V této nemocnici byl zbaven funkce primáře MUDr. Träger a byl dán do zajišťovací vazby jako příslušník SS. Uvolněné místo nebylo dosud zadáno a vyčká se dalších dispozic ZN".  
  
  Jedinou neznámou je (a zřejmě i zůstane) otázka dalšího - devátého - jména na pomníku. Cituji: "Následujícího dne přišel o život MUDr. A. Träger na neznámém místě poblíž Šluknova..."  
   Ani tato nejmírnější formulace (když se předtím i potom hojně operovalo pojmy: zavražděn, zastřelen nebo dokonce ubit lopatou (sic!), není a nemůže být přijatelná!  
  

KRIMINALISTIKA A PRÁVO NARUBY

   Jako občasný čtenář a hlavně televizní divák detektivek jsem se obrátil na zkušeného kriminalistu, který mi v podstatě potvrdil moje závěry (i pochybnosti):  

   K vraždě (zabití) může dojít na neznámém místě, neznámým pachatelem (pachateli) a v neznámém čase - avšak nikoliv bez nálezu a fyzické existence oběti (mrtvoly), jejího ohledání kriminalistou a hlavně soudním lékařem, a to vše završeno úředním forenzním protokolem (soudní pitvou).  
   (Vedle těchto všech případů je třeba vzít do úvahy i další možnost - sebevraždu. A je všeobecně známo, že způsobů, jak může člověk sám sejít z tohoto světa, je nespočet - ovšem se stejnou podmínkou, a tou je nález jeho fyzické schránky a provedení stejných úředních úkonů. Žel, ani tato eventualita v tomto případě nepřichází v úvahu.)  
 

17
 

 A tehdy - podle mého přítele - kriminalisty - při absenci či neúspěšném pátrání (třeba časově neomezeném) po korunním důkazu, tj. oběti potenciálního násilného činu, může následovat již jen její prohlášení za nezvěstnou.  

   Proto znovu opakuji - po součtu všech těchto otázek a faktů (a prakticky jejich vyloučení) a při trvajících známých konotací, tj. jeho členství v NSDAP a SS a také z důvodu, kvůli kterému vlastně celá tato kauza a aféra začala a pokračuje, nemůže jméno dr. Trägera figurovat na dnešním pomníku (a v této podobě ani na event. budoucím společném náhrobku pozůstatků borské exekuce z června 1945).  
  

JSME JEDNÉ KRVE TY I JÁ...

   (Nad původní úmysl a rámec této studie jsem se nakonec rozhodl zařadit tuto kapitolu).  
   Ctím toto kipplingovské krédo a z docela prostých lidských důvodů se snažím chápat vztah synů k jejich otcům, byť byl zatížen jakýmikoliv vinami či odcizením z časů jejich dětství nebo mládí. Platí to bezezbytku i o potomcích novoborského lékaře MUDr. A. Trägera.  
   Někdy však vztah synů k jejich otcům může být značně ambivalentní. Uvedu dva příklady: nedávno jsem dočetl objemnou vzpomínkovou knihu Serga Beriji o jeho otci Lavrentijovi Berijovi, nechvalně proslulém členu Stalinského politbyra a šéfa zločinecké organizace NKVD na přelomu třicátých a čtyřicátých (vlastně až do začátku padesátých let min. století.)  

   A protože při této otřesné četbě vrcholilo právě výročí Katyňského zločinu enkávédáckých vrahů, zajímala mě mimořádně právě kapitola o této události. Podle Sergova svědectví se jeho otec bránil hlavní roli v tomto případu tím, že šlo o rozhodnutí celého politbyra v čele se Stalinem a Berija dokonce Stalina varoval, že se na tento zločin dříve nebo později přijde - a perličkou nakonec byla informace, že Lavrentij Beria popravené důstojníky osobně litoval a několik stovek (sic!) jich dokonce zachránil před exekucí!  
   Berijův syn Sergo (sám bývalý prominentní sovětský technik i politik) otce v podstatě obhajuje a dokonce ho vydává div ne za reformátora bolševického systému a předchůdce perestrojky a dokonce glasnosti budoucích reformátorů Chruščova a později Gorbačova (!)

18
  

 
- - - - - - 
 S opačným znaménkem svědectví o vztahu syna k svému otci (a celé své rodině), až nevybíravě a krutě upřímně, v knihách Můj otec a Moje německá matka, píše sedmdesátiletý německý novinář a spisovatel Niklas Frank, syn Hanse Franka, generálního guvernéra nacisty obsazeného Polska, válečného zločince, odsouzeného a popraveného v Norimberku.  

   Syn Niklas neodpustil svému otci nic a svůj vztek a trauma vypsal v citovaných knihách. Po jejich přečtení se až člověku nechce ani věřit, že objekt i subjekt tohoto rodinného svazku byli opravdu lidmi jedné krve...  
  

PŘÍSPĚVEK NĚMECKÉ JUSTICE

   Již výše jsem - v jiné souvislosti - uvedl různé terminologické, věcné i historické nepřesnosti a nedůslednosti v argumentaci a předkládání faktů a důkazů z pera pisatele a iniciátora celé kauzy (od něhož to pak většinou otrocky přejímají ostatní uživatelé - zejména publicisté a obhájci pomníku).  

   Přímo krystalickým příkladem je jeden ze zamýšlených "korunních" důkazů (dokumentů), a to nález německého soudu o smrti Dr. Alfreda Trägera. V roce 1948 o něj požádala Trägerova manželka Margareta. Pro jistotu cituji doslovné znění (xeroxový otisk) tohoto nevelkého soudního spisu:  
   Podle data v levém dolním rohu soudím, že si tento doklad připravoval Jan Tichý s dalšími materiály na blížící se podzimní seminář BOR 45. Myslím, že ve vystoupení jmenovaného nebyl citován - pouze uveden mezi dalšími svědeckými materiály příslušníky Trägerovy rodiny.  

   A právě to, že se tento spis neobjevil již dříve a hlavně, že jeho obsah je v přímém rozporu s dosavadními interpretacemi o zmizení Dr. Trägera (opředeným nikdy a nikým nevysvětleným tajemstvím) vzbuzuje logicky jenom další a další oprávněné pochybnosti třeba jen o sebemenší stopě pravdy (nebo aspoň pravděpodobnosti) a serióznosti a dobrých úmyslů předkladatelů a obhájců duchovní i materiální památky na jakéhokoliv člověka.  

   Zatímco až dosud sám J. Tichý (s použitím svědectví Hanse Trägera - viz bod č. 11 návrhu Měst. úřadu) uvádí odjezd transportu vypovězených Němců

19
   
 
Nález soudu z roku 1948 o smrti Dr. Alfreda Trägera 
 
Odkaz: nález soudu 
Opis 
Nález soudu o smrti Dr. Alfreda Trägera
Okresní soud Wolfrathausen                                          Wolfrathausen, dne 11. října 48 
 390/48 
Nález: 
Konstatuje se smrt primáře Dr. Alfreda Berhnardta Trägera, narozeného 8. dubna 1897 v Schőnwaldu u Tachova, německého státního příslušníka, posledním bydlištěm v Haidě (tj. Bor u České lípy - pozn. J.T.), a okamžik jeho smrti 2. června 1945 ve 24 hodin
Odůvodnění: 
Manželka Margarete Trägerová podala žádost, aby byla soudním nálezem konstatována smrt jejího manžela, primáře Dr. Alfreda Berhnardta Trägera, narozeného 8. dubna 1897 v Schőnwaldu, posledním bydlištěm v Haidě, a také okamžik jeho smrti. 
Ve zdůvodnění uvedla, že její muž byl 2.6.1945 během operace českých partyzánů zatčen a zastřelen, a to v lese u Rumburku, jednu hodinu vzdáleného od Haidy. Zastřelení jí bylo oznámeno četníkem Hrdličkou.  Kromě toho jí přítel jejího muže, košíkář Gustav Nase ze Sőmmerdy, zastřelení Dr. Trägera místopřísežně potvrdil. Oslovený soud je místně i věcně příslušný. Na základě údajů manželky Trägerové, která je místopřísežně stvrdila, a místopřísežného výslechu jmenovaného svědka Gustava Nase bylo prokázáno, že Dr. Träger v noci ze 2. na 3. červen 1945 byl usmrcen zastřelením.Na základě těchto okolností je jeho smrt nepochybná. 
Předpoklady podle § 39 Zák. o nezvěstných byly splněny a proto mělo být rozhodnuto jak se stalo. 
Náklady § 34, odst. 2 Zák o nezvěstných 
Okresní soud: 
Podepsán/a Zwinger 
vrchní sopudce 
Razítko ověření podpisu ze dne 12.10.48 
(L.G. úřední razítko soudu, podpis Lindemann) 
Paní Margarete Träger 
vdova po primáři 
v Deiningu, č.p. 30 
Okres Wolfrathausen 
(Nález nabyl právní moci 11. března 1958)
(překlad Mgr. Roland Schűr, soudní překladatel - připravil Jan Tichý)
22.7.2009 Jan Tichý 

   Přímo krystalickým příkladem je jeden ze zamyšlených "korunních" důkazů (dokumentů), a to nález německého sudu o smrti Dr. Alfreda Trägera. V roce 1948 o něj požádala Trägerova manželka Margareta. Pro jistotu cituji doslovné znění tohoto nevelkého soudního spisu. 

 
20
  
 
druhý den po exekuci, tj. 3. června 1945 mezi 4 - 5 hodinou ranní, paní Trägerová v soudním nálezu "místopřísežně" stvrzuje okamžik manželovy smrti na minutu přesně - a to 2. června ve 24 hodin. Už jen trpký úsměv vzbuzuje věta, že to bylo během "operace českých partyzánů" (!)  
   Zastřelení manžela jí bylo oznámeno četníkem Hrdličkou a také přítel jejího muže, košíkář Gustav Nase ze Sommerdy, zastřelení Dr. Trägera místopřísežně potvrdil. Jako deus ex machina se tu náhle zjevují dva svědci, o kterých do té doby nikdo nevěděl. Kdo byl onen četník Hrdlička, nebo košíkář Nase (náhodou Trägerův přítel)?  Nekonečná by mohla být řada těch dalších a dalších otazníků...  
   Při mé - téměř vrozené - úctě a respektu k verdiktům soudů, zvláště jsou-li skutečně nezávislé a spravedlivé (ty soudy i ty verdikty), dovoluji si v tomto případě tvrdit, že výše reprodukovaný a mnou okomentovaný soudní blábol, mohl tak nanejvýš posloužit paní Trägerové při podání žádosti o vdovský důchod po jejím muži.  
   K jinému účelu nikoliv!  
   Závěrem "místopřísežně" prohlašuji, že nemám jinak vůbec nic proti německé justici jako celku, ani proti místně příslušnému soudu, který vydal paní Trägerové citovaný nález.  
- - - - - - 
   A úplně nakonec této úmorné kapitoly chci vyjádřit osobní názor nejen na kauzu kolem osoby Dr. Trägera, ale i na kauzu novoborského pomníku celkově (potažmo i to, proč o tomhle všem vlastně píšu?)  
   Protože potomci novoborského nacisty a esesáka Dr. Trägera a v jejich zastoupení i ti další jmenovaní i nejmenovaní - spíš v duchu zmíněného Serga Beriji - požadují od naší dnešní generace v podstatě uctění jeho (jejich) památky a v podtextu (dikci jejich písemných i slovních projevů) vlastně naší omluvu - a to všechno v rámci všeobjímajícího usmíření!  Za sebe - děkuji pěkně! Danke schön!  
  
DIVOKÝ ODSUN

  (Jako podtitul této kapitoly by také mohlo být: Geneze a působnost Benešových dekretů 1941 - 1945).  
   Pouze v titulku - nikoliv v číslech - je v úvodu důvodové zprávy připomenut tzv. divoký odsun sudetských Němců. Jeho začátek spadá do prvních dnů a týdnů po skončení války a trval  
 

21
   

  
až do přerušení (viz výnos min. obrany z 8. Srpna 1945) a posléze až do rozhodnutí Kontrolní rady ve smyslu Postupimské dohody.  
   Odsun v této fázi - dle celostátní statistiky - se týkal asi 660.000 Němců. Do tohoto časového úseku také spadá naprostá většina poválečných excesů, včetně exekucí při stanném právu. Počet obětí těchto násilných činů nepřekročil 6.000 - k tomu je třeba připočíst zhruba stejný počet sebevražd v řadách německého obyvatelstva.  
   Českolipský region (včetně Nového Boru) a také Liberecko, patřily již od předmnichovského období k nejexponovanějším, pokud jde o četnost německého obyvatelstva a jeho infiltraci a aktivity v henleinovském a nacistickém duchu.  
   Symptomatickou se v této souvislosti jeví informace z historických pramenů - cituji:  
   "Beneš původně princip odsunu kombinoval s možným odstoupením části československého pohraničního území (pozn. - právě Českolipsko až po Šluknovský výběžek a Liberecko), a toto spojení v jeho návrzích v různém rozsahu přetrvávalo až do samotného konce války. Odstoupení území mělo nejen zmenšit počet příslušníků německé menšiny v ČSR, ale také odůvodnit oprávněnost odsunu těch představitelů německé menšiny, kteří se proti republice nejvíce provinili."  
(konec citátu).  

   Proti tomuto řešení samozřejmě ostře vystupovaly všechny relevantní složky našeho odboje, minimálně od léta 1941, jak o tom svědčí telegram ÚVOD (Ústř. vedení odboje domácího) zaslaný do Londýna.  
   K tomu mám (vím, že podle mnohých trochu provokativní) osobní poznámku: řeč je o německé menšině a přitom tady - od Bezdězu na jihu, přes Lužické hory až do Šluknovského výběžku na severu, od prvních kopců Českého středohoří na západě, až po Jizerské hory a Podkrkonoší ve východním cípu země - byli v postavení národnostní menšiny vlastně naši čeští předci a krajané. A navíc k tomu vždycky spíš v postavení lidí druhé kategorie (a poznal jsem těch krajanů bezpočet).  
   Tak třeba když Mistr Alois Jirásek, rodák z vlasteneckého Hronova, z kraje kolébky a úsvitu národního obrození 15. února 1926 napsal zakladatelům ochotnického divadelního souboru Jirásek do České Lípy - cituji: "S potěšením jsem četl zprávu, že Vy milí krajané jste se sjednotili a založili jste spolek divadelních ochotníků. Rád svoluji, aby byl pojmenovaný mým jménem. Přeji mu stálého zdaru, přeji mu, aby Vaše dílo blahodárně působilo na poli kulturním a sílilo Vás v práci národní...", tak určitě věděl, co činí.

22
  

 
 (Představa a zlé sny o tom, že mnoho nechybělo a přišli bychom navěky o takový překrásný kus naší země, mě budou pronásledovat a děsit až do nejdelší smrti. Pány (i dámy), které jsem již uvedl a zakrátko ještě uvedu, zřejmě nikoliv!!!... A v tom je ten náš největší problém!)  
  
O KOLEKTIVNÍ VINĚ

   V žádném případě se dobrovolně nezříkám a nevzdávám možnosti (nebo snad z důvodu, že bych to nesvedl) dotknout se velice kontroverzního pojmu kolektivní vina. Naopak - dotkl jsem se této otázky i ve svém diskusním příspěvku na podzimním semináři BOR 45 - cituji: "...vystěhovaní sudetští Němci, kdysi naši spoluobčané, avšak v roce 1945 příslušníci třetí Říše, jejichž naprostá většina se podílela - paradoxně demokraticky - na rozbití naší republiky a na naší národní tragédii po Mnichovu a nyní tedy měla s celým poraženým Německem nést příslušný díl viny a odpovědnosti... "  
  
  Přesto však - spíš z praktických důvodů - dovolím si zde uvést několik autentických názorů a citátů ze zdrojů, jejichž integrita a mravní autorita jsou nezpochybnitelné.  
   V desátém z patnácti bodů stanoviska Sdružení historiků České republiky, nazvaného "Historikové proti znásilňování dějin" z r. 2002, jehož zkrácený úvod jsem mj. použil jako motto k celé této mé publicistické práci, se píše:  

  10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.  
   Za klíčovou pasáž považuji právě to konstatování - o v té době v Evropě i Americe - obecně sdíleném principu kolektivní viny... - hlavně proto, že to zdaleka nebylo pouze české specifikum,

23
  
 
jak se nám snaží podsouvat někteří pseudohistorici a jejich politologičtí a publicističtí koryfejové.  

   Ludvík Vaculík, jehož rukopis nesou nesmrtelné předsrpnové (68) "Dva tisíce slov" a také "Několik vět", signalizujících listopad 89, v jednom ze svých pravidelných fejetonů (Posledních slov) v Lidovkách, nazvaném "V nečase" (20. října 2009) na toto téma píše - mj.:  
    "...Německo, k němuž se naši Němci přivtělili, začalo válku a jedním z vyhlášených cílů bylo vystěhovat nás nebo poněmčit. O jejich vyhnání rozhodly velmoci ještě za války: byl to válečný čin."   
   A stále L. Vaculík na jiném místě:  
    "Mluví se také o kolektivní vině: ano, existuje. Proč se v osmdesátimilionovém národě nenašel někdo, kdo by Hitlera včas zabil? Kolektivní vina existuje i u nás: však cítíme, co jsme si zavinili. Národy jsou si vinny svým osudem! Jaké děti, taková universita!"  
  
   Pro poslední příspěvek do této pomyslné názorové debaty jsem sáhl až do doby krátce po skončení válečné apokalypsy. Velký německý, v USA v exilu žijící spisovatel Thomas Mann formuloval svůj názor na hroznou úhrnnou vinu Němců v relaci BBC "Deutsche Hörer" z 30. prosince 1945:  
   "Komu již dávno zešedl svět, když si uvědomil hory nenávisti, které se vztyčily kolem Německa, kdo si již dávno v bezesných nocích maloval, jak hrozná bude odplata, která na Německo musí dopadnout za nelidské skutky nacistů, ten nyní v tom, co se Němcům děje od Rusů, Poláků nebo Čechů nemůže se vší lítostí vidět nic jiného, než jen mechanickou a neodvratnou reakci na zločiny, které spáchal lid jako celek, přičemž, bohužel nehraje roli ani individuální spravedlnost, ani vina a nevina jednotlivce."  
  
  (Snad trochu méně informovaným čtenářům si dovoluji krátce dodat, že Thomas Mann - laureát Nobelovy ceny 1929 po útěku před Hitlerem ve třicátých letech, spolu s bratrem Heinrichem, v době jejich exilu v naší zemi obdrželi Československé občanství).  

- - - - - - 
   Princip kolektivní viny byl odmítnut v Chartě lidských práv OSN v prosinci roku 1948, zákaz nucených migrací jako politického nástroje nebo trestu vydala OSN až roku 1962.  
 
24
   
 
STATISTICKÝ POKUS - ANEB VYMYŠLENÁ GENOCIDA

   Už několikrát jsem použil slovo statistika nebo statistické údaje. Ještě jednou se uchýlím ke statistice (této jinak nepříliš exaktní vědecké disciplíně), a to v pokusu o rozluštění jedné další historické hádanky.  
   Jde o jeden z citlivých - přímo neuralgických - bodů při posuzování (a hodnocení) průběhu a důsledků odsunu (nazývejme to třeba transferem či vyhnáním) sudetských Němců po roce 1945. Je to počet lidských obětí.  
   Německé prameny ještě v roce 1961 (Sudetoněmecký program, tzv. 20 bodů, který byl přijat Spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého landsmanšaftu - 7. května 1961 - v Mnichově) uváděly, že při vyhnání přišlo o život okolo 240.000 sudetských Němců (!)  
   U nás někteří publicisté šli ještě dál, kupř. Emanuel Mandler psal - mimochodem v době působení Charty a ještě léta po listopadu 89 (až do své předčasné smrti) o vyhnání našich Němců jako o genocidě (!) A to se v té době již uvádělo zredukované číslo 60.000 úmrtí a pak ještě 40.000, až po dnešní serióznější odhad českých i německých odborníků, který se pohybuje mezi 19. - 30.000 obětí, z čehož připadá asi 6.000 případů (již zmíněných) obětí násilných činů.  
  
  A tak jsem tedy udělal ten výše avizovaný statistický pokus. Přece i v posledních válečných a prvních mírových letech 1945 - 1946 se normálně rodili a umírali lidé. (Existují pro to odborné termíny natalita a mortalita). Pochopitelně se tyto pojmy (i vztah mezi nimi) týkají i tehdejší početné komunity sudetských Němců v naší zemi.  
   Protože jsem neměl k dispozici údaje z poválečné doby (a ani to není předmětem mého zkoumání), nahlédl jsem ve studovně městské knihovny do jediné statistické ročenky, která byla v té chvíli v regálu, a to z roku 2005.  
   Tj. více než půl století vzdálené doby, se zcela jinými demografickými, sociálními i zdravotními parametry než jsou ty současné.  
   Hledal jsem přitom pouze jediný údaj - právě o té mortalitě neboli úmrtnosti populace v dané době. Samozřejmě - pouhé srovnání údajů z tak vzdálených historických epoch - by nutně kulhalo na obě nohy.  
   V úvahu se musí vzít celková kvalita života - bydlení, výživa, boj s chorobami do té doby nevyléčitelnými, a to všechno zahrnuto do nesrovnatelně rozdílného průměrného lidského věku

25
  
 
a k tomu nutno připočítat mimořádné psychické faktory jako je stres, úzkost a beznaděj z budoucího osudu, vedoucí m. j. k nadprůměrnému počtu sebevražd - těch i jemnějších rozdílů by bylo ještě mnoho.  
   Přesto (nebo právě proto) jsem se zastavil u čísla 1.000 úmrtí na 100.000 obyvatel za jeden jediný rok - 2005. Pokud by se tento číselný model použil i na poválečnou dobu (konkrétně včetně tzv. divokého odsunu od května do srpna 1945, až do plánovaného termínu ukončení organizovaného transferu v srpnu 1946, avšak fakticky ukončeného až někdy v polovině roku 1947 a v menších zbývajících kvótách dokonce až v r. 1948), trval "ostrý" průběh odsunu tak rok nebo rok a půl.  
   Při počtu 2,5 až 3 milióny odsunutých osob a při použití toho statistického čísla 1.000 úmrtí na 100.000 obyvatel (ovšem z r. 2005), vyjde nám číslo blízké tomu nejnovějšímu odhadu kolem oněch 30.000.  
   Netroufám si sám odhadnout jeho zvýšení právě vzhledem k těm ztíženým parametrům p poválečného období. Pak by to číslo mohlo být skutečně vyšší, blížící se 30 - 40 tisícům. Nezdá se mi, že by to číslo bylo nějak dramaticky nadnesené, navíc nutně zredukované o počet v té době narozených dětí - a nebyl to zase až tak zanedbatelný počet.  
   Tak proboha, jakou genocidou nás strašil E. Mandler a nejnověji také J. Mlynárik (Danubius)?  
  
ZÁHADA JMÉNEM A. RACHMANN

   Další (druhou) záhadou - možná ještě větší než bylo zmizení MUDr. Trägera, obestřenou mlhou nejasností a rozporů od začátku až do konce, je smrt staršího z bratrů Rachmannů - Alberta.  
   I když nerad plýtvám drahocenným místem na těchto stránkách, musím nejprve ocitovat, fakticky doslova opsat větší části odstavce 5 a také odst. 6 inkriminovaného návrhu pro radu a zastupitelstvo MÚ.  
   Pokud bych vybral jen několik - byť nejkřiklavějších - úryvků a citací z tohoto mnohostránkového elaborátu, okamžitě se spustí křik, že vytrhávám věci z kontextu nebo že si vybírám jenom to, co se mi hodí (V každém případě existuje pro následnou kontrolu internet.)  
   (Mimochodem - všimněte si, jak právě zde je ona největší koncentrace pro Tichého styl charakteristických příslovců - a argumentů místo pádných důkazů - jako: údajně, prý, možná, pravděpodobně nebo říká se atd., atd.  
 

26
  
 
STÁL A. RACHMANN U ZDI NEBO JEN PŘIHLÍŽEL?

   (5) Údaj o počtu 8 "porušitelů stanného práva" není pravdivý.   
 Všichni pamětníci se shodují, že před popravčí četou stálo 7 osob - poprava prý měla být odplatou za 7 zastřelených vůdců Rumburské vzpoury v roce 1918. Paní T. pozorovala události z oken pošty:   
   Nakonec se 7 odsouzených muselo postavit do řady u východní zdi radnice a byli popravčí četou zastřeleni... Po chvíli se Albert Rachmann - pravděpodobně v šoku ze smrti svého bratra - rozběhl kolem severní strany radnice pryč z náměstí. Někteří vojáci běželi za ním, jiní se mu snažili nadběhnout kolem jižní strany. Viděla jsem, že ho zastřelili (při pohledu od pošty) na chodníku vlevo od radniční budovy. Pak ho zřejmě přenesli k popraveným.  

   (6) Zastřelený Albert Rachmann spolupracoval s německou tajnou službou.  
 Zpráva Úřadu národní bezpečnosti v Liberci, zaslaná v srpnu 1945 Velitelství četického oddělení v České Lípě ve věci Sicherheitsdienst-spolupracovníci, mj. uvádí:  
  
   Mezi spolupracovníky SD jest veden také Vojtěch Rachmann, obchodník, narozený dne 8. června 1910 v Boru, bytem v Boru, Kynského (správně Kinského, pozn. J. T.) ulice č. 130. O jeho spolupráci jest uveden následující posudek: "Odbočky v Miláně, Itálie. Dosavadní zprávy nasvědčují dobrému postřehu. Spolupráce se dá i nadále využíti."... Opis předkládám ministerstvu vnitra. Na přiloženém kartotéčním lístku SD kromě toho čteme, že A. R. ovládá čtyři cizí jazyky - französisch, italienisch, englisch, tschechisch, a na okraji je rukou připsaná poznámka: byl dne 2. 6. 1945 zastřelen čsl. vojákem pro přechovávání zbraní.  

   Už ale víme, že Albert Rachmann byl zastřelen nedopatřením (ve městě plném vojáků přece neměl naději, že by se útěk mohl podařit), a o jeho spolupráci s tajnou službou gardisté vůbec nevěděli!   
   Z citované zprávy je zřejmé, že Úřad národní bezpečnosti chtěl z pochopitelných důvodů Rachmanna zadržet a vyslechnout, to ale jeho zbytečná smrt znemožnila.  
 

27
   
 
 Z výše opsaných pasáží jakoby nepochybně vyplývá i samotný titulek odst. 7, který uvádím prvními čtyřmi body rozkazu, což pro další účel zcela postačí:  
  
   (7) Rozsudek smrti byl napsán - nebo přepsán - až po popravě.  
   Rozkaz velitele pěšího pluku 47 pplk, Josefa Sekáče z 2. června 1945 uvádí seznamy zadržených.  
   Při náhlé prohlídce domů, zahrad a příslušných místností bylo nalezeno toto:  
  
   1. střelné zbraně u: (cituji s nepřesnostmi, pozn. J. T.) Eduard Podpiera, EduardHortig, Johann Langer, Franz Richter, Ilse Werner, Albert Rachmann, Jindřich Rachmann, Marta Werner  
   2. lovecké pušky, bodné a sečné zbraně atd.: (seznam 4 osob)  
   3. náboje, vojenská výzbroj a výstroj: (seznam 6 osob)  
   4. radia: (seznam 13 osob, mezi nimi MUDr. Träger Alfred - a původně také Rachmann Jindřich, tj. Heinz, jméno je ale přeškrtáno tužkou)  

   K tomu pisatel a předkladatel dodává vlastní komentář a šokující závěr:  
   Z porovnání seznamů 1 a 4 je zřejmé, že rozkaz měl dodatečně ospravedlnit také smrt druhého z bratrů Rachmannových: původně měl být zastřelen jen starší Albert, protože mladší Jindřich byl uveden v seznamu 4 (rádia). Očití svědkové i německé prameny však popisují útěk staršího Alberta - před popravčí četou tedy stál mladší Jindřich (Heinz)!   
   Když Albert - pravděpodobně až při vyhlášení rozsudku - zjistil, že mladší bratr bude popraven místo něho, mohl být jeho "pokus o útěk" vlastně bilanční sebevražda... (konec citace)  

   Věru, těžký úkol pro glosátora (neřku - li komentátora) všech těch výmyslů a blábolů - o záměně bratrů Heinze a Alberta, o přepsání původního rozsudku, o očitých svědcích a německých pramenech až po tu Albertovu "bilanční sebevraždu"...  

   Naštěstí to vyvrací a prakticky vylučuje několik nezpochybnitelných faktů (důkazů) a hlavně jedno korunní svědectví, které mám k dispozici.

28
  
 
 Tak především - zatčeni pro držení zbraní a v prvním bodě velícího důstojníka pplk. Sekáče byli uvedeni oba bratři - Albert jako šestý a Heinz jako sedmý v pořadí (Heinz byl navíc držitelem zakázaného rádia).  
  
K UTAJENÝM SVĚDECTVÍM

   Když odhlédnu od nedoložených a neprokázaných tzv. německých pramenů, pak je tu pisatelem deklarovaná anonymita jeho místních svědků (z koho a čeho měli a mají v dnešní době strach?) Vedle pravděpodobnosti, hraničící s jistotou, že šlo o malé děti (ve věku 7 až 8 let) je to moje podezření, že právě takové osoby jsou snáze než dospělí náchylní k ovlivnění a manipulaci (o vymýšlení a dokonce lhaní ani nemluvě).  

   Samozřejmě zcela nevylučuji legitimitu a použitelnost svědectví, čerpajícího z dětské paměti. Někdy může dětská optika pohledu na nějakou událost nebo čin být specifická.  
   Tak třeba to pozorování tehdejších událostí svědkyní paní T.  
  

ZA TAJEMSTVÍM POŠTOVNÍCH OKEN

   Z autenticky přetištěného bodu č. 5 - svědkyně (cituji) "Paní T. pozorovala události z oken pošty..."  
   Nebylo nic jednoduššího, než po těch předchozích udělat již celkově třetí osobní pokus (tím prvním byla ta konzultace s kriminalistou o fenoménu vraždy a podruhé jsem zalistoval ve statistické ročence u údajů o průměrné (standardní) úmrtnosti v populaci).  

   V tom třetím mém pokusu - tak říkajíc ve stylu "in medias res" - vedle mé maličkosti hrály hlavní roli tři objekty: východní stěna, potažmo jihovýchodní nároží radnice a okna, z nichž by bylo možné pozorovat dění na náměstí.  

   Pro účel tohoto mého pokusu jich přichází v úvahu 7 (slovy sedm). Tři jsou osazena ve zkoseném rohu této impozantní budovy. První nad vchodem ve výši prvního patra, druhé a třetí nad ním ve výši dalších pater.  
 

29
  
 
 A protože toto zkosené nároží (i okna) směřují na severovýchodní stranu, musel by se pozorovatel dění na náměstí poměrně dosti vyklonit, což by bylo při delším pozorování značně nepohodlné (zvláště pro malé dítě). Pohodlnější je z téhle pozice pohled na masiv školy.  
   Výhodnější pro tento účel jsou 4 (slovy čtyři) okna na severní straně pošty - při pohledu od radnice napravo od vchodu do budovy (směrem k parku a řece Šporce).  

   První okno je hned nad schodištěm ve zvýšeném přízemí (opticky se zdá, že tato budova vlastně ani přízemí nemá - spíš je to tzv. mezzanin a to skutečné přízemí je spíš suterénem, i když funkčním).  
   A z tohoto okna je také - na vzdálenost cca 100 až 120 metrů vzdušnou čarou - dobře vidět roh východní a jižní strany radnice, event. osoby pohybující se v těchto místech. Podobná možnost výhledu by se naskýtala i v dalších třech oknech vertikálně osazených ve vyšších patrech.  
   Ovšem již pár metrů od nároží na východní straně radnice, na zeď, potažmo na osoby nacházející se v těchto místech, již téměř vidět není (na vině je jednoduchý matematický či geometrický důvod: nepříznivý úhel pohledu).  
   Ze sousedních oken (při pohledu z náměstí více napravo směrem k parku a řece) není však už vidět zhola nic!  
   Vztaženo historicky - k datu 2. června 1945 - jde tedy v podstatě jedině o ten počet osob stojících před popravčí četou.  
  

KORUNNÍ SVĚDECTVÍ
(z vlastního pramene, tedy německého)

  A kdo je tím korunním svědkem a jeho svědectví? Jmenuje se Helmut Schöler - jinak jeden ze spoluautorů celé borské kauzy a pilný dopisovatel Novobor. měsíčníku - jeho autentická slova, která J. Tichý uvádí v obsáhlém bodu č. 9 doslova opisuji:  
   "Moje matka se dopoledne vypravila přes náměstí k paní Rachmannové, matce bratrů Alberta a Heinze, kteří byli navečer zavražděni. Když šla přes náměstí, prošla kolem Alberta Rachmanna. Seděl na židli, stříhali ho právě dohola a on ji beze slov úpěnlivě prosil pohledem o pomoc." (konec Schölerova svědectví)  
   A my tedy dnes máme uvěřit - nebo si jen představit - jako věrohodnou průpovídku o tom,

30
  
 
jak vojáci (podle Tichého pořád důsledně gardisté) zatkli s dalšími sedmi osobami, včetně vlastního bratra Heinze, Alberta Rachmanna, nacistu a člena Sicherheisdienstu - SD - a fabrikanta pracujícího pro říšský válečný průmysl a šéfa přidruženého zajateckého tábora smrti, ostříhali ho dohola a pak ho (možná dokonce s omluvou) propustili a nechali ho přihlížet popravě??  
   Když se pak v psychickém šoku a zkratu, z nějakého blíže neurčeného místa, dá na zběsilý útok, tak je při tom zastřelen, přenesen k ostatním popraveným a dodatečně je jeho jméno připsáno na rozkaz o exekuci!!  
   Pravda bude - jak už to obvykle bývá - mnohem prostší a prozaičtější: podle všech uvedených indicií lze mít téměř stoprocentně za jisté, že u radniční zdi nestálo 7 (sedm), nýbrž 8 (osm) osob - tedy včetně Alberta Rachmanna! Jeho útěk z místa exekuce i jeho následná smrt jsou ovšem autentické a pravdivé! (Aniž by se na to musela nějaká tajemná svědkyně - paní T. - dívat z tak vzdáleného a nepohodlného místa, jakým je - kterékoliv - okno poštovního úřadu...)  
  
TRPKÉ TŘEŠNIČKY NA DORTU

   Už jenom jako ty pověstné třešničky na dortu (upečeného však z nechutných a nevábných ingrediencí) mohly by se zdát poslední dvě pasáže obsáhlé důvodové zprávy iniciátorů a navrhovatelů pomníku.  
   Ne tak mně - a pokud je mi známo, tak ani nikomu z dosud existujících odpůrců tohoto kamenného monstra na lesním hřbitově, které tak citelně zatěžuje vědomí (a svědomí) generace pamětníků, ale i těch později narozených.  
   Žádné třešničky na dortu nebo pouhá subjektivní interpretace událostí z června 1945 (na níž má přece každý nezadatelné právo), avšak vědomá a cílená zlovolnost. A víc - hanebnost a sprostota pisatelů tohoto pamfletu.  
   Posuďte sami:  

   (8)Ani nálezy zbraní uvedené v rozkazu nejsou důvěryhodné.  
   Proč nebyly zastřeleny další 4 osoby, jestliže u nich gardisté skutečně našli lovecké pušky? Odsunutý učitel Lehmann ve svém svědectví na internetu zmiňuje jedinou zabavenou "zbraň". V podkroví rafinerie skla 83letého Eduarda Podbiry byl nalezen starý bajonet, který si Podbirův bratr, účastník Pruské války v roce 1866, ponechal jako suvenýr bez Podbirova vědomí. 

31
  
 
 Z tohoto důvodu bylo zadrženo 20 Němců...  
   Také pamětníci hovoří o zastřelených jako o náhodně vybraných civilistech, kterým zbraně někdo jen podstrčil, pokud je vůbec doma měli. Nalezené zbraně totiž nebyly nikde vystaveny, nikdo z pamětníků je na náměstí neviděl, neexistuje ani podrobný výčet nálezů, který bychom očekávali v příloze rozkazu, který byl současně rozsudkem smrti.  

   Zatím ani ten nejprimitivnější a nejotrlejší "svědek" si nedovolil zpochybnit nález zbraní, tím spíš za jedinou nalezenou zbraň označit historický bajonet u zatčeného Eduarda Podbiry. O náhodně vybraných civilistech, kterým zbraně někdo podstrčil ani nemluvě.  
   Jinak i já sám jsem byl překvapen velkorysostí vojáků, když nebyli potrestáni (až na transfer druhý den na hranici) čtyři držitelé loveckých zbraní. V rozkazu velitelství ALEX se vedle palných, výslovně mluví i o bodných a sečných zbraních.  
   Proto - a promiňte mi to - když šprajc, tak i šprajc na oplátku: i pamětnický bajonet z Prusko - rakouské války v roce 1866 je sečnou a bodnou zbraní a rozhodně nesloužil kuchařce ke krájení cibulky nebo sekání pažitky!  

   A teď to nejdůležitější:  
   proti internetovému svědectví odsunutého učitele - nacisty - Lehmanna (a dalších neuvedených a zřejmě ani neexistujících "pamětníků") stojí svědectví pana Jaroslava Semiráda. V roce 1945 mu bylo 18let  a do Boru přišel v létě s kamarádem J. Šťastným z Poděbrad za prací (byli to malíři skla).  

   Při toulkách okolními lesy nalezl také několik pušek, které vždy odevzdával na policejní stanici - většinou četníkovi Kašparovi, který byl známou místní figurkou (mj. jezdil po městě na koni).  
   V místnosti, kam se odevzdávaly nalezené zbraně, ležely i zbraně zabavené při stanném právu potrestaným Němcům, označené jmény jejich držitelů!  

   (Pro úplnost této informace dodávám, že policejní stanice byla v té době v přízemí radnice a vstupovalo se do ní zadním vchodem od parčíku. Hlavní vstup byl od hlavní silnice - trvale zavřená dřevěná vrata s ozdobným portálem by dnes posloužila nejspíš jako nouzový únik z budovy).  
 

32
  
 
PFERDELOCH

   Snad už opravdu tou poslední tečkou, i když nikoliv jen symbolickou (kéž by), měl být zřejmě závěrečný výplod našeho historického badatele. Tedy vězte, že - cituji: ¨"Osm zastřelených leží v neoznačeném hrobě v lesíku za lesním hřbitovem. V těch místech prý bývala tzv. Pferdeloch, kam se v době kolem 1. světové války odklízeli uhynulí koně."  

   (Mimochodem - ty jámy pro uhynulé koně - pferdelochy - bývaly ve městě dvě. Jedna podle kronikáře snad dokonce v místě dnešního náměstí a ta druhá, hlavní, byla na severním pokraji města vedle železniční tratě na Rumburk).  
   Musel jsem si pro jistotu zopakovat (a po sobě přečíst) všechna použitá synonyma mého rozhořčení a pobouření nad pokračujícími a přibývajícími kapitolami a odstavci předcházejícího útrpného čtení.  
   Od těch nejmírnějších - jako historické eskapády, výmysly a bláboly, polopravdy, nepravdy a lži - až po ty ostřejší - jako hanebná a urážlivá morální sprostota, podlá insinuace či drzá a provokativní nestoudnost, atd.  
   To proto, abych se ani v této poslední chvíli neopakoval. Myslím, že jsem ten výraz našel.  
   Je to ubohost!!  

BOLESTNÁ SKVRNA

   A přece ani tímto vykřičníkem nelze celou tuto záležitost ukončit. Na rozdíl od ostatních faktorů, z nichž většina byla vyvrácena nebo výrazně zpochybněna oponenty (úloha armády, legálnost stanného práva a samotné exekuce, postoj a úloha revolučního národního výboru, problematika většiny svědectví atd.), existuje nezpochybnitelné podezření - včetně řady svědectví a důkazů - o fyzickém trýznění zadržených porušitelů stanného práva před popravou.  
   Na prvním místě je to především zápis ze schůze borského národního výboru z 5. června 1945, když předseda Taisler informoval o kritice borské události, vznesené na schůzi ONV (která zřejmě předcházela sezení městského orgánu) a kde se poprvé a autenticky objevují slova o veřejném trýznění zatčených a nevhodném chování některých důstojníků.  
 

33
   
 
 Nepřehlédnutelná je též poznámka o ruském veliteli ze Cvikova (byl jím, jak známo P. P. Kolodčenko), který neuznal toto počínání české strany a chtěl o tom podat hlášení svým nadřízeným velitelům.  

   S přihlédnutím k poválečné dobové, zjitřené a vypjaté atmosféře nelze samozřejmě vyloučit fyzické kontakty (při domovních prohlídkách i transportu) mezi zadrženými osobami a příslušníky ozbrojených sil. U některých působilo trauma z prožitých válečných hrůz - zejména na východní frontě - u jiných se mohly projevovat i nízké lidské pudy a pohnutky, někdy jako snaha vyrovnat se s vlastním špatným svědomím za osobní selhání a dokonce i provinění (kolaborace) v protektorátní okupační realitě.  
   Nelze však ani přehlédnout slovní útoky na naše vojáky a hrubé nadávky a urážky (do českých psů, sviní a lůzy). Naprosto nezvladatelný byl zejména dr. Träger.  

   Věrohodnost některých svědectví - zvláště z tzv. německých pramenů - zpochybňují evidentní výmysly (jako třeba učitele Lehmanna o podstrčených zbraních) a zlovolnosti jako je tvrzení o vrážení jehel "pod každý prst" oběma zadrženým ženám (!)  
   Podle svědectví J. Rosického, jehož otec jednal na radnici s předsedou Taislerem, byl odpoledne před popravou na náměstí a v okolí radnice klid.  
   Neměla by se ani přehlédnout zmínka o případu sociálního demokrata Richarda Wendlera, který měl být podle svědectví H. Schölera (jinak většinou dosti nedůvěryhodného) zatčen při razii 2. června, potom spolu s dalšími několik hodin mučen na náměstí a další den vyhnán do Saska. Jeho jméno však nikde uvedeno nebylo.  
   Konec konců je z této doby známo více pohnutých osudů bývalých členů sociální demokracie z předmnichovské republiky z období divokého, avšak i později organizovaného transferu sudetských Němců.  
   I když pouhé členství v této levicové straně nebylo pro držitele její legitimace automaticky vysvědčením o jeho protinacistické činnosti. Nejaktivnější sociální demokraté byli buď v exilu, nebo skončili v koncentračních táborech a mnozí i na popravištích.  
   Ať už jsou svědectví a fakta o této stránce tehdejších událostí jakkoliv subjektivně interpretovaná a zabarvená, zůstanou trvalou bolestnou skvrnou na celkovém obrazu (ano, i étosu) našeho osvobození a vyvrcholení národní revoluce.

34
  
 
 Pokud vím, tak třeba hlavní oponent (i když jinak nikým nezvolený a nepověřený mluvčí dnes už většiny občanů), Josef Doškář, se již ústně i na stránkách tisku za tyto nepravosti omluvil.  

   V žádném případě to však neznamená ústup z našeho kategorického a neměnného odmítavého stanoviska oponentů a odmítačů pomníku v jeho dnešní podobě.  
  

MEDIÁLNÍ TERORISMUS - NEBO JEN DŮKLADNÁ MASÁŽ?

   V následujících několika mých poznámkách k mediálnímu ohlasu novoborské kauzy, vycházím z původní premisy z úvodu této studie - tedy z přesvědčení, že jsme se - zhruba tak v posledním půlroce - stali objektem a obětí mediálního terorismu, jak jsem to sám pro sebe pracovně nazval.  
   I kdybych ten pojem toho terorismu zmírnil na - dejme tomu - třeba publicistickou masáž, vychází mi to nakonec nastejno.  

   Při čtení níže dále dotčených a citovaných periodik, jež se jednorázově i opakovaně záležitosti pomníku dotkla, nemohlo mi (myslím jako každému trochu pozornějšímu čtenáři) uniknout podezření - rovnající se téměř jistotě - že to všechno bylo (a zřejmě i dále je) někým a odněkud řízeno nebo aspoň koordinováno (to souznění je až dojemné).  

   Abych předešel onomu "Pithartovskému" podezření, že slyším trávu růst, pokusím se to doložit na několika zjevných příkladech.  
   Tak především: podzimního semináře k tomuto tématu BOR 45 (10. října 2009) se dotkl zejména regionální tisk (ČL - Deník) a také pouze krajské mutace některých celostátních deníků (MF - Dnes, Právo) na standardní úrovni a rozsahu, i když v podtextu většiny zpráv neunikne ani zdroj a původ informací a jejich orientace.  
   (Třeba u ČL - Deníku je to docela pochopitelné, pokud znáte náklonnost tohoto listu a zvláště jeho šéfredaktorky k oranžové straně - s přihlédnutím k tomu, že navíc v Novém Boru celou tuto kampaň - a nejen tuto kampaň - fakticky organizuje a řídí místostarosta, právě člen ČSSD).  
   Přesto to loni na podzim připomínalo - spíš než vítězství některé strany na pomyslné barikádě - patovou situaci. Bylo jasné, že všechno rozhodnou příští měsíce.  
 

35
  
 
JAN ŠOLC - POPRVÉ
  
   První mimoborský materiál se mi dostal do ruky až po říjnovém semináři v předvánočním čase, v podobě dvou posledních svazků almanachu kruhu autorů Liberecka, jakéhosi dvojčísla za roky 2008/2009.  
   V tiráži i samotném obsahu tohoto téměř stostránkového sborníku formátu A4, na vysoké polygrafické a výtvarné úrovni, figuruje na významném místě rozsáhlý úryvek z knížky J. Tichého "Třicet dva hodin mezi psem a vlkem" (včetně německého překladu).  
   Úvodní slovo (současně jakousi malou recenzi) k tomu napsal Jan Šolc. Zřejmě ve stavu prvotního euforického oslnění samotným syžetem Tichého beletristického dílka mohl napsat o hromadné fémové (sic!) vraždě osmi německých občanů, či označit za prozíravou dedikci knížky "malému Hansovi a všem jeho bratrům a sestrám" apod.  

   A to všechno okořenil vlastním zážitkem z poválečné doby, kdy jeho otci - zřejmě lékaři - vozili na pitevní stůl těla - netěla smutných nálezů z hromadných hrobů odkudsi od Smědavy a z okolních pohraničních hor, do nichž fanatičtí a samozvaní vykonavatelé spravedlnosti narychlo zakopávali mrtvoly a zohavená těla...  

   Až by člověk málem podlehl dojmu, že jsme národem hromadných vrahů, tím spíš, když se dále dočte v Šolcově interpretaci, že - cituji:  
   "...Od 9. května 1945 odpovídal československý, dnes tedy i český stát právně a my všichni morálně! - za násilnosti a zločiny páchané na Němcích jen proto, že byli Němci."  
(konec citátu).  

    Hle, jaký to krásný příklad kolektivní viny - i když s opačným znaménkem!  
   Stejně jako J. Šolce mě zaujal jeden z úvodních citátů v Tichého knížce: "Když skončila válka, nepraví se mstili na nepravých". Už před časem jsem ve své recenzi na "Třicet dva hodin mezi psem a vlkem" (na internetu a v MF - Dnes) k tomu připsal - a nepraví o tom dnes píší! (doufám, že na těch více než čtyřech desítkách předcházejících stránek jsem o tom přinesl důkazů víc než dost - a to zdaleka ještě není všem dnům konec...)  
 

36
  
 Jejich řady jak vidno sebevědomě rozmnožuje sám recenzent libereckého almanachu (podle titulu KALMANACHU - neboť tři první písmena tvoří vlastně s vtipem název tohoto volného regionálního spisovatelského sdružení - Kruh Autorů Liberecka).  

   Ještě mě zaujala Šolcova zmínka, a to o jeho objevech "krutě věcných fotodokumentů" v nejistě a potají otevíraném otcově pracovním sekretáři, na kterých byly mrtvoly a zohavená těla Němců.  
   Také jsem si ihned vzpomněl na "krutě věcné fotografie", které jsem na vlastní oči viděl a držel v ruce. Bylo to už pár let po válce, ale nikdy mi ty záběry nevymizí z paměti.  
   Hořela na nich vesnická stavení a před šibenicemi s právě popravenými nešťastníky hrdě a s úsměvem pózovali vojáci Wehrmachtu - nejčastěji mladí muži, často skoro ještě chlapci, se samopaly na prsou a ahojkami ležérně a frajersky nasazenými na stranu prosvítajících - převážně blonďatých kštic...  

   Ty fotografie mi ukazoval přítel Míla Ponocný, který za války pracoval ve fotoateliéru v České Lípě, kam si nosili rodinní příslušníci těch vojáků vyvolávat svitky filmů, exponovaných na východní frontě - v Polsku, na Ukrajině a v Rusku, kudy se valila fronta.  
   Tenkrát jsem o tom ještě tak nepřemýšlel - ty fotografické artefakty byly dostatečně sugestivní a přesvědčivé, jakoby z dovolené. Avšak dnes jsem o tom naprosto přesvědčen: mezi autory těch snímků muselo být i dost místních sudetských Němců (ne - li většina), o nichž s takovým uspokojením napsal historik PhDr. Jaroslav Otčenášek, jak tito mladí muži spořádaně a odhodlaně nastoupili v době mobilizace při ohrožení republiky na podzim 1938 ke svým útvarům čs. armády.  

   Jak vidno, zakrátko vyměnili barvu a střih vojenských mundúrů a naším štěstím (zatím pouze dočasným) bylo, že jsme jim v jejich cestě k nové Evropě jako první nestáli zrovna my!  
   Někteří tehdejší mladí muži a chlapci z těch fotografií při té své světodějné osvoboditelské misi padli, někteří byli zajati a ze sovětských lágrů je až deset let po válce musel jet k Chruščovovi vyreklamovat spolkový kancléř Adenauer.  

   (A některé jejich mladé vdovy hned po válce mohly - bez uzardění a výčitek - sexuálně špásovat s mladými českými revolučními gardisty, třeba jako Heide a Petr v Tichého novele "mezi psem a vlkem..")

37
  
 
JAN ŠOLC - PODRUHÉ

   J. Šolc neodolal vzedmuté hladině publicistické kampaně v lednu a únoru t.r. a zúčastnil se jí článkem, na nějž nemohu nereagovat.  
   Mezi první propagátory a apologety novoborského pomníku (jak jinak - v čele se samotným J. Tichým) se logicky vloudilo také několik diskusních a polemických příspěvků, a to hlavně zásluhou J. Stránského, šéfa liberecké redakce MF - Dnes - jak jsem se o tom již dříve zmínil. Mimo jiné napsali J. Doškář, ale především Antonín Nešpor z Lidic.  
   A právě na jeho článek (Pomník v Boru? To je pocta nacistům - MF - Dnes 16. 1. 2010) obratem zareagoval - kdo jiný než J. Šolc. Jenže tentokrát to už nebyla jen krátká recenze či noticka, ale ohlas skoro na půl novinové strany a vpravdě skutečná mediální masáž ("Kontroverzní pomník v Boru - ať se projeví dobrá vůle". - MF - Dnes, polovina ledna 2010).  

   Musím se - právě v téhle chvíli a na tomto místě - přiznat upřímně, že mě zásadně neiritují jakékoliv názory oponentů (vyznávám onu voltairovskou maximu), vždyť přece k nim - a třeba i proti nim - mohu zaujmout svobodně svoje stanovisko. To je přece podstata diskuse i polemiky.  

   Ohrazuji se však proti tomu, aby na mne oponent začal - jak já tomu říkám - hrát přesilovou hru ještě dřív, než vysloví svůj první názor. A to je právě ta situace, kdy pan Šolc považuje za nutné nejdřív zdůraznit, že byl poslancem někdejšího federálního parlamentu a dokonce ředitelem odboru (lhostejno jakého) v kanceláři presidenta republiky na Hradě (sic!)!  
   Copak si já jako obyčejný prosťáček z lidu (potažmo většina dalších čtenářů) můžu dovolit diskutovat s takovouhle personou?  
   Matně si vzpomínám, že jsem se se jménem tohoto pána mohl setkat na některém z tehdejších mítinků Občanského fóra, avšak vážně pochybuji o tom, že by se federální parlament, event. jeho branně - bezpečnostní výbor (a tím méně pak kancelář presidenta republiky) zabývaly novoborskou kauzou (která tehdy ještě ani žádnou kauzou nebyla).  
   Mimochodem - a čistě shodou okolností - jsem měl v té době i několik docela důvěrných přátel od nás z Českolipska a právě z okruhu branně - bezpečnostní politiky federální sněmovny: ta jména jsou Ladislav Lis a Vojta Deyl a proto vím, že tyto věci nebyly tenkrát na pořadu dne.  
 

38
  
 
 Samozřejmě souhlasím se Šolcovým návrhem - a víc, přímo apelem - na dobrou vůli. Jen si jaksi myslím, že jím uvedené příklady náš problém nepostihují. Připomínka izraelsko - palestinského konfliktu je zcela irelevantní a ani trochu sentimentálně přibarvená historka dvou pomníků - řeckého a německého - na Krétě nezapadá do souvislosti s novoborskou kauzou.  
   A ten třetí příklad - o setkávání letců britské RAF a německé Luftwafe patnáct let po skončení ničivé války, v níž byli zabíjeni jejich kamarádi? Ano, oni proti sobě stáli v podstatě jako soupeři, svým způsobem jako rovný s rovným (pokud odhlédnu od toho, že Luftwafe byla vlastně agresorem a RAF - s nezanedbatelným podílem našich pilotů - se zpočátku bránila drtivé převaze, než s pomocí amerických kamarádů a jejich techniky došlo k obratu ve vývoji vzdušných válečných operací).  
   Avšak těžko lze chtít, aby se ve stejném duchu dnes setkávali lidé (nebo jejich potomci), kteří stáli bezbranní a s holýma rukama proti po zuby ozbrojeným a zákeřným hrdlořezům (lhostejno, jak se všichni ti reprezentanti nacistické říše nazývali - SS, Wehrmacht, Gestapo, SD nebo koncentráčničtí kápové či andělé smrti s injekčními stříkačkami).  

   Obyčejní - zejména mladí - lidé se již dávno a bez problémů setkávají a nepotřebují k tomu žádné návody a příklady.  
   Nakonec se ještě dotknu několika míst v rozsáhlém Šolcově ohlasu: znovu říkám, že nešlo o exces, nebylo zastřeleno devět, nýbrž osm porušitelů stanného práva, nechyběly ani spolehlivé argumenty pro jednoznačný verdikt, takže nebyl důvod pro použití tzv. principu římského práva "in dubio pro reo", neboli osvobození provinilých držitelů střelných zbraní (ne toliko na tom, že velkorysostí vojáků byli ušetřeni hrdelního trestu 4 majitelé loveckých zbraní - těmi přece je možné vedle zvěře také usmrtit člověka).  
   Myslím, že právní a mravní atmosféru města, ani obraz Nového Boru z evropského náhledu nezhorší zvrácení chybného rozhodnutí někdejších zastupitelů a zrušení pietního místa - tedy hlavně pomníku.  
   Byl sice vybudován ze soukromých prostředků, ale nestojí v ústraní města, nýbrž na nejexponovanějším a oficiálním místě lesního hřbitova!  
   Už ani ne úsměvně - spíš trapně - zní Šolcova výzva k občanům, aby pozvedli svůj hlas na jeho obranu. (Dalším následovníkem je jiný publicista, Vladimír Kučera, jehož příspěvku se dotknu později).

39
  
 
JAN ŠEBELKA

   Ještě nevyprchaly ohlasy na Šolcův článek a ke slovu se přihlásil Jan Šebelka, jeden z editorů Kalmanachu a nepochybně dobrý liberecký přítel Jana Šolce. Jeho příspěvek však hlavně reflektuje v té době aktuální (a čerstvou) skutečnost, že tato novoborská kauza překročila hranice státu ("Prestižní noviny řeší popravu Němců - s podtitulem: Nejuznávanější evropský deník Frankfurter Allgemeine Zeitung se zabývá sporem o pomník Němců v Novém Boru  - MF - DNES, 5. 2. 2010.")  
   Aby tato informace byla úplná, je třeba uvést především jméno autora článku ve FAZ - pražského korespondenta listu Karla - Petera Schwarze a také překladatele textu, známého politologa Bohumila Doležala (ponejvíc z jeho komentářů v Lidových novinách). Článek vyšel 2. února 2010 pod názvem Náhrobní kameny jako vodomíra.  
   A protože Šebelka zdůrazňuje, že podle zveřejněného textu je pražský zpravodaj FAZ s případem detailně obeznámen, netrpělivě jsem obrátil stránku, abych si přečetl jeho téměř celé znění.  
  

CO TEDY PÍŠE FAZ?

   Pozornost snad může upoutat už samotný název článku, protože přece vůbec nejde o náhrobní kameny, nýbrž o zjevný památník. Jinak všechno ostatní - včetně různých identických detailů (také hojných a oblíbených Tichého příslovců údajně) - ukazuje na jeden nepochybný zdroj a původ většiny informací.  
   Nejlépe to prozrazuje pasáž o zahrabávání mrtvých do tzv. koňské jámy (viz moje kapitola o Pfederlochu) nebo věta o ubití primáře dr. Trägera lopatou - opsaná otrocky z Tichého knížky Třicet dva hodin mezi psem a vlkem (tady se to popisuje na stránkách 115 až 117).  
   Nejde jen o to, že se v německém deníku také píše o exekuci jako o vraždě (devíti lidí - když jich bylo evidentně o s m!) a o vojácích 47. pluku čs. armády jako pachatelích, ale jako jeden z mála pisatelů zdůrazňuje složení zastřelených - prodavačka, biletářka z kina a hlavně tři starci (dva osmdesátiletí a jeden dvaasedmdesátiletý). Samozřejmě - členy nacistické partaje NSDAP - taktně přechází.  
   Když už odhlédnu od takové "maličkosti", že jedna z těch žen (ta prodavačka) chtěla nechat Čechy vychcípat jako krysy, určitě jsem nebyl sám, kdo si položil neodbytnou otázku: na co potřebovaly

40
  
 
potřebovaly dámy Ilse a Martha Wernerová (nebyly to příbuzné, jde jen o shodu jmen) ještě tři týdny po skončení války, v době míru, schovávat střelné zbraně, které u nich vojáci našli?  
   Také nemohu přejít pravděpodobný scénář ukrytí střelných zbraní u těch starých mužů. Nebylo to náhodou tak, že je kdosi požádal o ukrytí nenápadného balíčku se smrtonosným instrumentem s prosbou i radou zároveň: vy jste starý člověk, u vás to přece hledat nebudou 
   Jenže hledali - a našli!  

   A zákazníci této osudové úschovy? Zřejmě zůstali naživu, nanejvíš putovali do Saska (nebo Bavorska) a paradoxně (nikoliv jen teoreticky) někteří mohli docela klidně - jako nepostradatelní odborníci a "specialisté" zůstat ve městě a v poválečných letech dožít svůj život v požehnaném poklidu a s "čistým" svědomím.  

   A jejich potomci dnes nosí na jejich hroby na lesním hřbitově (nebo v okolních obcích) květiny a zapalují svíčky a těm tehdejším hodným starým prosťáčkům, kteří za svoji dobrotu zaplatili svými životy, chtějí - hlavně pro klid svých duší - aspoň postavit žulový pomník.  
   (A v této souvislosti ještě jednou důrazně tvrdím: za nález loveckých zbraní ani toho bajonetu se nepopravovalo - o tom jsem již také napsal výše)!!!  

   Jinak svoje "detailní obeznámení" s případem dokumentuje K. P. Schwarz několika novými a pozoruhodnými detaily. Vedle všech těch obligátních obětí teroru, vojáků - pachatelů masakru aj. za všechny uvádím dva: jak byli zatčení dlouho do noci biti pendreky a druhý den ráno před radnicí zastřeleni (ve skutečnosti se exekuce konala hned první den v 17 hodin). Nebo jak se český národní výbor marně pokoušel Sekáčovi v masakru zabránit (!). Víme přece, že národní výbor poprvé od popravy zasedal až 5. června - viz předcházející podrobná informace, atd., atd.  

   Už mimo rámec přímé citace z článku FAZ (uvedených kurzívou) dodává a komentuje autor redakčních pasáží v MF - DNES - mimo jiné, že mramorovou česko - německou desku (přitom jde o dvoumetrový obelisk!) zaplatil synovec Alfreda Trägera. Přitom pánové Hans i později vzpomenutý Walter jsou lékařovi synové a další zúčastněný aktér na kauze - Helmut Schöler je Trägerovým zetěm. Žádný synovec v tomto melodramatickém kuse neúčinkuje!  
 

41
  
 
 To všechno uvádím pouze stran toho redaktorem nebo komentátorem zdůrazněného "velmi dobrého detailního obeznámení" zpravodaje FAZ s inkriminovaným případem. Navíc ke všem citovaným a spoustě dalším místům a poznámek v německém článku jsem se vyjádřil na předcházejících stránkách. Nic dalšího k tomu není třeba dodávat.  
   Snad bych se mohl nakonec této kapitoly pouze dotknout jednoho z mála míst Schwarzova článku, napsaných ze skutečné autopsie: "Díky vytrvalému úsilí místních historiků, novinářů a angažovaných občanů, jsou dnes politická zastupitelstva v městech a obcích v OTEVŘENÝCH - (zdůrazněno mnou) otázkách německo - českého dialogu mnohem dál než vláda a parlament v Praze." Snad ještě s malým dodatkem, že historie pomníku v Novém Boru by mohla v Praze sloužit jako příklad úspěšného vyrovnávání se s minulostí...  

   K. P. Schwarz vlastně díky takto formulovanému názoru neguje název svého vlastního článku, protože tím pádem v tomto okamžiku přece vůbec nejde o náhrobní kameny jako nějakou vodomíru! Mohl bych též parafrázovat můj název celé této studie - že to všechno není jenom boj o kámen...  
   Co má společného s touto uměle vyvolanou (jinak spíš banální) borskou kauzou vláda a parlament v Praze? O jaké otevřené otázky v česko - německém dialogu tady běží?  
   Jsou zde přece - a leží teď rozevřené přede mnou - oficiální dokumenty - Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992 a zejména Česko - německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z r. 1997 - stvrzené podpisy vysokých ústavních činitelů obou zemí (čistě k naší kauze se vztahující cituji plné znění odst. IV. zmíněné deklarace z roku 1997:  

IV.
   "Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."  
   Netvrdím, že je to zrovna tragédií, ale určitě smůlou (ne - li nonsensem) je, že právě takovýto článek vyšel zrovna ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, jednom z nejčtenějších německých i evropských listů.
42
  
 
 Politováníhodné spíš je, že podobné články a aktivity a "vytrvalé úsilí místních historiků a novinářů" (tady už nikoliv jen místních) jdou proti duchu vzpomenutých smluv a deklarací a nepřispívají k proklamovanému vyrovnání se s minulostí ani k usmíření.  
  
BOHUMIL DOLEŽAL

   (J. Šebelka vlastně uvádí - a částečně i cituje a komentuje - překladatele Schwarzova článku ve FAZ, známého politologa B. Doležala - nejčastěji publikujícího na stránkách Lid. novin.)  
   B. Doležal nezůstal však pouze u překladu - za pouhý týden obohacuje sérii článků k novoborské kauze svým vlastním příspěvkem (Nenávist až za hrob, LN 10. 2. 2010).  

   Vzhledem k nezpochybnitelným konotacím (věcným i časovým) s článkem německého zpravodaje nemohla mě nenapadnout otázka, kdo od koho tady opisoval, event. kdo komu napovídal. Stejná nebo velice podobná je i většina publicistických instrumentů (včetně nepostradatelného slůvka - údajně).  

   Za originální Doležalův vklad lze považovat dvě tři místa jeho "úhlu pohledu", jak je jeho příspěvek (v editorské praxi LN většinou na 10 či 11 stránce) nazván.  

   Především je to jeho apel, že každý člověk má právo na svůj hrob. Již jsem na toto téma napsal svůj názor: především pomník nestojí na skutečném místě, kde byly pohřbeny ostatky zastřelených - není to tedy hrob. Osobně jsem vyjádřil podiv (a není to jen můj názor), že pozůstalí či jen iniciátoři dnešního pomníku, nikdy předtím - a to již hodně dávno - neprojevili úmysl (či pokus) na skutečném místě instalovat náhrobní kámen, proti kterému by zřejmě nikdo neprotestoval.  

   Doležalova paralela se způsobem, jakým naložili komunističtí vládci se zpopelněnými ostatky obětí komunistických politických procesů z padesátých let je demagogická - a ubohá - a degraduje pisatele z pozice uznávaného politologa a komentátora na úroveň pisálků bulvárních plátků. Nejinak tomu je v případě pochovávání členů KSČ a Lidových milicí, které staví na úroveň příslušníků NSDAP a SS (!). (Nehledě k tomu, že erudovaný politolog a publicista při srovnávání nacistů a našich komunistů by mohl - a měl - rozeznat určité historické a faktické rozdíly.

43
  
 
 Na víc než na toto konstatování zde bohužel není čas ani místo).  
   Vedle obligátního oznámkování odpůrců pomníku za nacionalisty se později ještě objeví expresivnější výraz - šovinisté (!). Jako příklady uvádí Svaz bojovníků za svobodu, Českou obec legionářskou a Klub českého pohraničí, spolků to - jak jinak - ovládaných komunisty.  

   V posledním - vskutku originálním a osobitém - příspěvku objevil Doležal (podle Šebelky též ve FAZ  uznale citovanou) souvislost mezi odporem proti pomníku v Novém Boru a květnovými parlamentními volbami (myšleno zainteresováním a získáním voličů - především opět komunistů -* rozehráním národní karty).  

   Místo dalších argumentů postačí zpětný pohled na volební výsledky (a dokonce už i následné průzkumové statistické preference před blížícími se podzimními volbami komunálními).  

   Evidentně žádná strana vedená lidmi, z nichž někteří se po návštěvě města vyjádřili proti existenci pomníku se jmény nacistů a esesáka, neprofitovala v květnových volbách - zejména ne komunisté, avšak ani Zemanovci (SPO) nebo strana J. Bobošíkové (Suverenita). A už vůbec ne nejsilnější strany - ČSSD a ODS, o nových volebních subjektech TOP - 09 či Věcí veřejných ani nemluvě!  

- - - - - - 
   Když už jsem u toho jména B. Doležala, nemohu si na tomto místě odpustit tuto závěrečnou poznámku: Kdyby se mi náhodou někdy poštěstilo (není to však mým neodbytným přáním) setkat se osobně s panem Doležalem, určitě bych se ho - možná vedle některých dalších otázek - zeptal na jedinou věc, ergo ho požádal o konkrétní příklad jeho tvrzení, (před časem publikovaným též v LN) v souvislosti s odmítáním Benešových dekretů, že při řešení sudetoněmeckého problému po válce se nabízelo tisíc (sic!) možností, ale byla použita ta nejhorší (zřejmě míněn transfer či vyhnání - abych respektoval dikci česko - německých smluv).  
   Spokojil bych se docela s tou jedinou další jinou relevantní možností z páně Doležalovy tisícovky!  
  
VLADIMÍR KUČERA

   Novoborská kauza zřejmě byla natolik lákavá nebo přitažlivá, že přivábila i publicistu, s nímž se na stránkách novin prakticky nesetkáváme. 

44
  
 
 Je to Vladimír Kučera, známá tvář z televizní obrazovky, moderátora pravidelných pořadů (besed) "Historie.cz" na ČT 2, někdy také - většinou noční !Politické spektrum" na ČT 1.  
   V deníku MF - DNES - tentokrát nikoliv jen regionálním, ale celostátním formátu - uveřejnil 15. února 2010 svůj sugestivní článek "Lidský řetěz z Drážďan až do Nového Boru". Inspirací mu byla tehdejší čerstvá událost, spojená s výročím masivního bombardování saské metropole v únoru 1945.  
   Proti pochodu neonacistů, snažících se demonstrativně zneužít vzpomínky a památky obětí spojeneckého náletu, vytvořili drážďanští občané lidský řetěz. V tomto případě nejen jako obranu proti zneužívání piety, ale i jako symbolu usmíření (koho s kým a čím se nepíše).  
   Jakýmsi oslím můstkem (nemohu to jinak nazvat) se pisatel přenesl do Nového Boru a po zopakování (pokolikáté už?!) všech známých okolností a detailů borské události (z nichž většina je falešná a lživá) píše - cituji: "Touhu po usmíření, aspoň po onom posmrtném, jež naše anticko - židovsko - křesťanská civilizace vnímá jako usmíření věčné, dali najevo před časem i iniciátoři stavby pomníku v Novém Boru..." atd.  
   Zřejmě informován o aktivitách odpůrců pomníku (včetně logické snahy po jeho odstranění) může V. Kučera konečně využít drážďanské inspirace - opět cituji: "Možná by stálo za to, kdyby v případě, že bude změněno rozhodnutí a ten pomník by "vlastenečtí" činovníci začali odstraňovat, byl kolem něj lidský řetěz. Neboť to je obrana smíření".  
   Již jsem se k tomuto - nepochybně lidskému a žádoucímu - aktu na jiném místě dostatečně srozumitelně vyjádřil. Avšak po přečtení Kučerova demagogického článku, uveřejněného jen díky známosti "mezi hochy, co spolu chodí", dovoluji si přidat na toto téma ještě pár slov a jednu malou prognózu:  
   Nikdy bych si nedovolil ani v nejmenším srovnávat pochod drážďanských neonacistů s aktivitami německých potomků a několika našich iniciátorů a obhájců borského pomníku zastřeleným sudetským Němcům - a to pod společným jmenovatelem smíření! Jedno ovšem mají společné - přes jakkoliv snad dobře míněný úmysl - spíš dráždí a provokují.  
   (Přečtěte si laskavě znovu pozorně na internetu nebo v tištěné podobě všechny dosud publikované texty článků a návrhů, až po výsledné schválení instalace, odhalení a vysvěcení (mimochodem čí rukou?) tzv. pomníku a na něm ve zlatě vyvedeného dvoujazyčného textu, včetně památného místa, na kterém stojí, a uvěříme (te) i po tom všem poctivému úmyslu po smíření?  Já osobně nikoliv!  
 
45
  
 
 A ta moje prognóza? Jsem přesvědčen, že ten novoborský "lidský řetěz" - proti tomu drážďanskému - bude velice krátký a nepříliš pevný.  
  
JAN GEBERT

   Za vrchol oné pomyslné pyramidy článků a polemik o novoborské kauze, kulminujících v polovině února, považuji z více důvodů reportáž Jana Geberta v předním tuzemském týdeníku REFLEX (Boj o kámen - s podtitulem nebo spíš nadtitulem "Události staré 65 let rozdělily Nový Bor" - vyšlo v č. 6 11. února 2010).  
   Nehledě na články, které vyšly o pár dní i týdnů dříve nebo naopak později, je zcela zřejmé a nepochybné, že Gebertova reportáž, stojící jaksi uprostřed, zapadá do tohoto rámce a je jedním z důležitých stavebních dílů mozaiky aktivit především mimoborských či regionálních - tedy pražských a zahraničních pisatelů (k naprosté většině jsem se na předchozích stránkách vyslovil).  

   Přesto, že se jej dotýkám až skoro na konci této své rozsáhlé polemiky, dovolil jsem si - samozřejmě vědomě a úmyslně - jeho sugestivní titulek parafrázovat a hlavně smysl a cíl této parafráze prokázat.  
  

OČEKÁVÁNÍ ZAPADLÉ SNĚHEM...

   Nejdřív však musím - chtě nechtě - podniknout malou exkurzi po skoro čtyřstránkové Gebertově reportáži. Na takovém prostoru a po týdenním pobytu ve městě (leden 2010), umožňujícím skutečně hloubkový ponor do zkoumané a popisované reality, bylo možno logicky očekávat alespoň určitou míru jakési objektivity, nemluvě o fenoménu historické pravdivosti.  
   Jenže to se nestalo.  
   Odhlédnu - li od velkého titulního portrétu hlavního mluvčího odpůrců J. Doškáře (reportér byl dokonce hostem v jeho domě) s připojeným hlavním jeho krédem nebo dvouřádkového připomenutí podpory odpůrcům od Miloše Zemana, není brán v úvahu, natož respektován, ani jediný relevantní argument nebo jen pochybnost odpůrců nebo třeba jen nezaujatých lidí, kteří mají trochu jiný názor než do omrzení omílaní iniciátoři, zavilí obhájci pomníku a jejich političtí a novinářští apologeti.  
 

46
  
 
 Možná, že Jan Gebert měl původně dobrý úmysl a záměr pojednat tento - zajisté nelehký - záměr skutečně originálně a osobitě. Už třeba jen kongeniálně k textové části použitých archivních i autentických reportážních fotografií (tak říkajíc "z místa činu").  
   Ovšem zůstalo jen u toho záměru (stejně i zde platí ono dantovské: cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly). Svoji zasněženou reportérskou borskou misi, obohatil toliko o několik vlastních objevů, či spíš postřehů.  

   Už jenom to tvrzení, že odpor proti pomníku se znenadání zvedl loni na podzim a že některé osoby uvedené na pamětní desce byly pravděpodobně členy NSDAP a dr. Träger dokonce SS.  
   My přece už víme - bez nejmenších pochyb - že to nebylo až na podzim, ale nejméně o dva tři roky dříve (na podzim 2009 byl pouze známý seminář BOR 45), a ty některé osoby - nikoliv na žádné pamětní desce, ale dvoumetrovém pomníku (!) nebyly pravděpodobně, ale zcela určitě členy zločineckých nacistických partají a vojenských struktur!!!  

   Jestliže s podobnou argumentační výbavou (a vůbec podobnou novinářskou filosofií) vstupuje sebetalentovanější, o něco málo víc než dvacetiletý adept reportérského řemesla na - sám o sobě tenký - led současné novoborské reality, pak by bylo bláhově naivní od něj očekávat cokoliv jiného, než co mu z toho nakonec vyšlo.  

   Pokud se chtěl J. Gebert pochlubit znalostí angličtiny (u dnešní mladé generace a hlavně u zpěváků popu téměř druhé mateřské řeči), pak se mu to použitím mezititulku "Show must go on!" povedlo.  
   (Počítač mi vyhodil český překlad v podobě "Show musí pokračovat!").  
   Podle autora reportáže totiž českoslovenští vojáci se rozhodli na náměstí uspořádat exemplární odstrašující show... a dále vítězný spektákl československých ozbrojenců mohl pokračovat.  
   Show, spektákl - to zde ještě nebylo!  

   Pokusem o prolomení tabu místních anonymních svědků (využívaných a citovaných zejména J. Tichým) je Gebertův objev nové svědkyně, jakési paní Stadlerové, které v r. 1945 mělo být patnáct let. Jenže tu paní nikdo v Novém Boru nezná a autor samozřejmě - jak jinak - odmítá její identitu prozradit.

47
  
 
 Ať už je jméno pravé, nebo pseudonym (neřku - li zcela vymyšlené), nezbývá nic jiného, než je přiřadit ke všem těm ostatním - paní T., pánům R., V.  a já nevím kolika ještě a setrvat v blahé konspiraci.  
   Za povšimnutí pouze stojí to, že svědectví paní Stadlerové (i když zase tak převratné není) již dříve ve svých elaborátech nepoužil Jan Tichý (ledaže i on by měl povážlivou trhlinu ve svých utajovaných pramenech).  
   Do této kategorie také patří další personální záležitost: Jan Gebert objevil dalšího potomka Trägerovy rodiny, Helmuta. Nejméně na dvou místech cituje Helmutovo autentické líčení a popis zmizení dr. Trägera v "oné noci" (zřejmě po popravě), kdy byli mezi prvními obyvateli Haidy, určenými k odsunu do sovětské okupační zóny v Německu.  
   Jenže - kde se najednou objevil po Hansovi (který mezitím v r. 2006 zemřel) a Walterovi - s nímž dokonce Gebert telefonicky komunikuje (sic!) - další bratr Helmut? Až dosud jsme měli za to, že dr. Träger měl vedle dvou synů ještě dceru Kristinu.  

   Samozřejmě jsem se snažil tuto záhadu rozluštit, i když jsem neměl k dispozici žádný rodokmen Trägerovy rodiny (toliko snímek ze samotné reportáže, kde pózuje dr. Träger uprostřed mezi svými syny Hansem a Walterem).  
   Ihned jsem si na tomto místě vzpomněl na předcházející kapitolu o článku  K. P. Schwarze v listě Frankfurter Allgemeine s komentujícími dodatky a vsuvkami J. Šebelky, kde se na jednom místě totiž tvrdí, že mramorovou česko - německou desku (samozřejmě víme, že dvoumetrový pomník) zaplatil synovec Alfreda Trägera…, který nikde v této kauze nevystupuje a zřejmě ani neexistuje.  
   Nejspíš to mohl být Trägerův zeť Helmut Schöler (manžel Kristiny), mimochodem jeden z aktivních aktérů a navrhovatelů pomníku. Mohlo by jít o stejnou osobu avizovanou Gebertem jako Trägerův syn Helmut, jenž - jak vidno - vůbec neexistoval.  
   V Gebertově případě jsou toliko dvě možnosti - obě usvědčující autora reportáže z chyby: buď hovořil s Walterem Trägerem a jeho křestní jméno zaměnil za Helmuta, nebo ho informoval skutečně Helmut, avšak nikoliv syn, nýbrž zeť Schöler a tudíž švagr Trägerových synů.  
   (Promiňte mi, že nikoliv mojí vinou to celé připomíná spíš epizodku z nějaké scénky s Vlastou Burianem nebo Felixem Holzmannem).  
   Podstatná je ta evidentní Gebertova "zmýlená", na kterou se nepochybně bude vymlouvat - přece nějaký ten tiskový šotek sem či tam. 

48
  
 
 Jenže, jak má čtenář po odhalení tohoto zřejmého nonsensu (který se dá lehce ověřit) uvěřit jiným Gebertovým informacím a tvrzením v jeho reportáži, které si nelze spolehlivě zkontrolovat (třeba zrovna o té dosud neznámé svědkyni Stadlerové atd.)??  
   To, co si mohl dovolit (i když já si stejně myslím, že vlastně neměl) třeba J. Tichý ve svém celkově pochybném tzv. beletristickém dílku "mezi psem a vlkem", nemůže si bez uzardění dovolit současný a rádoby solidní reportér, pracující s citlivou autentickou látkou!  
   Vedle tohoto příkladu by se dalo uvést ještě pár dalších míst. Jinak je Gebertova reportáž z obsahového hlediska psána jakoby přes kopírák většiny již zmíněných článků. Přestože jeho text vznikal dříve nebo souběžně (řeklo by se autonomně), Gebert pilně opisoval od ostatních.  
   Což si lze opět vysvětlit a doložit stejným původem (zdrojem) informací a podnětů (zda také koordinace nebo řízení, to se ještě uvidí). Jedno téma u J. Geberta však výrazně přesahuje - Trägerova rodina – vrcholící téměř v závěru reportáže - tady musím doslovně citovat:  
 "... k esesáctví pana Trägera. Ten navíc u jednotek SS nesloužil, většinu války strávil jako vojenský lékař ve Wehrmachtu na východní frontě, poté byl primářem ve Frýdlantu a v Novém Boru..."  
   Před tímto tvrzením bledne i xerox kartotéčního listu z Bundesarchivu v Berlíně, ležící na mém stole, osvědčující nejen Trägerovo členství v NSDAP a SS, ale i jeho funkci Chefarzt (šéflékaře), nejvyšší v hierarchii táborových hodností SS (jen jeko perlička: nechybí ani nezbytný údaj o německé krvi - deutschblütig (!)  
   Máme této Gebertově interpretaci - aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, neřku - li zesměšňovat - rozumět tak, jako že dr. Träger byl jen jakýmsi formálním nebo dokonce jen čestným členem SS?  
   Přitom reportér zvlášť zdůrazňuje jeho službu u Wehrmachtu na východní frontě. Jako kdyby nacistická vojenská mašinerie (a její Drang nach Osten) byla nějakou humanistickou a mírumilovnou organizací (!)  
   (Myslím, že jsem se k téhle záležitosti dostatečně jasně vyslovil v kapitole o "krutě věcných fotografiích" v odstavci věnovaném J. Šolcovi).  

   Na logický Doškářův dotaz, proč při existenci a znalosti tolika objektivních (i opačných) faktů a argumentů vyšla reportáž v této podobě, J. Gebert na rovinu řekl, že na příkaz jeho šéfa (šéfredaktora P. Šafra?), který se navíc dobře zná s panem Doležalem (ejhle!!) to muselo vyznít ve prospěch sudetských Němců.

49
  
 
 Přesto však Gebert v několika následných esemeskách Josefu Doškářovi slíbil (nebo aspoň naznačil), že dostane možnost a příležitost reagovat na jeho reportáž v jejich týdeníku Reflex. Netřeba ani hádat, jak to dopadlo...  
   Existuje tu přesto jistá možnost - a to pro toho, kdo panu Gebertovi víc zaplatí, protože on píše za peníze. Takhle nějak to řekl jiné rozhořčené novoborské čtenářce svého pamfletu po jeho otištění.  
  
VE SLUŽBÁCH MĚSTA

   Reportáží v mateřském Reflexu zdaleka Gebertova borská zimní mise neskončila. Jeho "šikovnosti" si nemohli nevšimnout městští radní a minimálně ve dvou případech ji bezezbytku využili.  
   Poprvé, sotva týden po publikaci reportáže BOJ O KÁMEN, odjíždí J. Gebert tajně se starostou města do Německa (19. - 21. 2. 2010) k jednání s představiteli partnerských měst Fraenau a Zwieselu.  
   V rámci této starostovy služební cesty proběhlo také jednání s potomky nacisty a esesáka MUDr. Trägera - nejspíš v nějaké hospodě či restauraci, s pohoštěním samozřejmě v režii hostitelů. Zatajený účastník cesty dokonce při těchto jednáních překládal starostovi (který prý neumí německy) v angličtině (!)  
   Za těchto okolností lze s úspěchem pochybovat o objektivitě a pravdivosti informací o novoborské kauze, poskytnuté touto delegací MÚ německým partnerům (konečně o tom svědčí jejich již dříve zmíněný výrok - nebo spíš výhružka? - nechte mrtvé spát, ať nemáte mezinárodní ostudu!)  

   Mimochodem - nesetkal jsem se s žádným konkrétním důkazem, že by novinářem J. Gebertem byla tato cesta publicisticky nějak využita - ať již v jeho mateřském týdeníku nebo jinde (dokonce třeba v Novobor. měsíčníku).  
  

SHOW MUST GO ON!
(aneb setkání antifašistů)

   Ještě pikantnější je druhé - alespoň mně prozatím známé - Gebertovo angažmá ve službách města. Bylo to poměrně dlouho (čtvrt roku) po prvních kontaktech, včetně té cesty do Německa, avšak tím spíš to osvědčuje trvalost a pevnost tohoto svazku. 

50
  
 
 Začátkem května (4. 5. 2010) navštívila Nový Bor skupina německých antifašistů - hostů partnerské tuzemské iniciativy Svazu bojovníků za svobodu (s cílem podpořit místní odpůrce kontroverzního pomníku).  
   První část programu - po mírně opožděném příjezdu německých přátel - se víceméně manifestační formou (s projevy a transparenty) odehrála za početné účasti kolemjdoucích a přihlížejících - ať již sympatizantů nebo těch druhých - na náměstí před budovou radnice.  

   Pochopitelně, že se této malé manifestace nezúčastnil žádný oficiální představitel města (což organizátoři zřejmě ani nepředpokládali). Zato se tam mihl (a tím pádem jsem ho také mohl poprvé uvidět živého) Jan Gebert - myslím, že v té chvíli ještě bez svého "nádobíčka", zatím pouze na obhlídce terénu. Jeho "hvězdná hodina" měla totiž teprve přijít...  
   Další část tehdejšího programu vyvrcholila na lesním hřbitově před oním pomníkem. Tady se už naplno otevřela scéna pro pana Geberta - zcela v duchu toho jeho titulku z reportáže: "Show must go on!"  
   Po zuby vyzbrojen audio - vizuálním vybavením (kamerou a mikrofonem - nepochybně digitálními) se pan Gebert pohyboval mezi přítomnými. Chvílemi jsem se obával, aby mikrofonem, trčícím na dlouhém rameni před kamerou, někoho nezranil v obličeji. Tak silná byla touha (a nepochybně i zadání) tohoto pseudoreportéra, aby mu neuniklo ani slovo a ani jedna tvář na tomto jinak klidném a důstojném aktu.  
   Odpovědně na tomto místě konstatuji, že Jan Gebert na lesním hřbitově v květnu t.r. neplnil žurnalistickou úlohu, ale prachsprostě šmíroval a provokoval!!  

   Nebudu si hrát na schovávanou ani v další části této kapitoly. Samozřejmě jsem věděl, že naprostá většina přítomných německých antifašistů (stejně jako těch našich) jsou komunisté - myslím však, že nikoliv bolševici. Už vzhledem k jejich věku i jejich historickým a životním zkušenostem. A to ani ve chvílích, kdy kritizují současný režim a vnitropolitickou situaci v jejich zemi nebo při vzpomínce na jejich největšího lídra z časů Výmarské republiky - Ernsta Thälmanna - jednu z prvních Hitlerových obětí.  
   Nemám nejmenší důvod plédovat za komunisty - německé ani naše. Kdo mě jen trochu zná, tak je informován, že právě tato - konkrétně normalizační komunistická partaj - existenčně i zdravotně ničila moji rodinu (vedle mne hlavně manželku a syna).

51
  
 
 Nicméně si přesto myslím, že E. Thälmann by nepotřeboval vyhlazovací koncentrační tábory ani holocaust a nikdy by nezavlekl Německo do dobrodružství zničující válečné světové katastrofy.  
- - - - - - 
   (Ještě odpoledne, po odjezdu německých antifašistů, bylo možné zahlédnout na náměstí, blízko radnice, J. Geberta v družném rozhovoru s novoborským místostarostou Valdmanem...)  
- - - - - - 
   Samozřejmě jsem dočetl Gebertovu reportáž až do konce. V těch několika větách dvou posledních odstavců je obsažena jakási esence (někdy se tomu říká možná trochu vzletně poslání) nejen jeho tvůrčího artefaktu, ale vlastně i všech těch ostatních článků a historiografických textů a faktů na půdorysu této novoborské kauzy - opět cituji doslova: "Není v pořádku zabíjet civilisty bez soudu a mučit je, ke všemu měsíc po válce. Není v pořádku ani to, že to autorům podobného zvěrstva prošlo. Což je naopak občas vhodné si připomínat."  

    Podruhé samozřejmě - a to zvlášť podtrhuji - bych se pod tato slova vždycky podepsal. Ovšem nikoliv vedle Gebertova jména, z důvodů, které reportér očividně bagatelizuje a v celém kontextu závěru své reportáže toto memento devalvuje (ne - li přímo neguje) - to když píše (opět cituji):  
   "Jenže pamětní kámen na lesním hřbitově očividně nebyl vztyčen proto, aby oslavoval nacisty, příslušnost několika popravených k nacistické straně nebo esesáctví pana Trägera." (konec citátu).  

   Jenže ten kámen byl právě vztyčen očividně pro ty - autorem popírané - důvody. Čím vším - a jak dlouho ještě - je to třeba donekonečna dokazovat?  

- - - - - - 
MÍSTO EPILOGU

   Jan Gebert má nepochybně čich ve své novinářské práci stanout téměř vždy na samém vrcholu probíhající kampaně - a ne náhodou zrovna kolem problematiky sudetských Němců v r. 1945.  
   Vlastně už skoro po odeznění původně hodně vzepjaté mediální atmosféry kolem objevení hromadného hrobu německých obětí excesu revolučních gardistů v Dobroníně u Jihlavy, otiskuje magazín Pátek, týdenník příloha LN č. 34 27.8.2010, Gebertovu reportáž HROBY KOLEM NÁS. 

52
  
 
 Reportér tady v závěru připomíná - podle něj adekvátní - případ z Nového Boru, o kterém napsal výše vzpomenutou reportáž před půl rokem (jen připomínám: BOJ O KÁMEN, Reflex č. 6, únor 2010). O tom dál psát nechci, jen to pro některé asociace připomínám - všiml jsem si totiž mj., že k nezbytné Gebertově žurnalistické výbavě patří slepota a hluchota k jiným faktům a názorům než k těm, co se mu zrovna hodí do krámu.  

   Nový Bor nejsou Postoloprty, ani Dobronín či "esesácká obec" Kamenná u Jihlavy!  
  

DROBTY SPADLÉ POD STŮL

   Kdysi ve své redakční praxi (a vlastně stále v podobných případech) jsem tak nazýval - a nazývám - drobné epizodky nebo třeba jen anekdotické poznámky, které se objevují jaksi na okraji větších témat a projektů (publicistických nebo přednáškových) a obvykle po jejich odeznění se k nim pak už nikdo nevrací, většina z nich zapadne - a je to škoda.  

   Podobné je to i v případě, kdy člověk dopíše nějaký, hlavně obsáhlejší a strukturovanější text - zejména po jeho otištění - a s hrůzou zjišťuje, na co zapomněl nebo co by se teprve v celkových či nových souvislostech dalo napsat jinak (určitě ty pocity znají také jiní píšící kolegové).  

   Tuším, že právě tohle je teď můj případ. Nemohu se pro časovou tíseň vracet zpátky nebo dokonce přepisovat (či připisovat) další kapitoly. Snad jedině - budu - li mít ještě někdy další příležitost a také důvod - tak se o to pokusím podruhé - a třeba líp.  
 Avšak několika drobnějších detailů a epizod se dotknout musím, protože s celou touto kauzou a s tímto "mým" tématem přímo souvisejí.  
  

BYLO A JE NÁS VÍC

   Na několika místech jsem vedle první osoby použil někdy množné číslo, někdy i konkrétní jména osob, s nimiž mě spojuje zájem o tuto kauzu. Proto také hned v úvodu připomínám mé "novoborské přátele"  
 

53
  
 
(mj. na vysvětlení, proč se já - s trvalým českolipským bydlištěm již od r. 1945 - vůbec pletu do novoborských záležitostí).  
   Nejčastěji uvádím (někdy i cituji) Josefa DOŠKÁŘE, s nímž spolupracuji trvale a nejhlouběji, stejně jako s Robertem UKSOU (s nimiž jsem byl v Bártových i - novinách poctěn přívlastkem "pochybného individua" - přitom já neznám pana Bártu a on určitě nezná mě (!)  
   Přes mediální ostrakizování (zejména politologem Doležalem) jedné z organizací, kterou reprezentuje - Svazu bojovníků za svobodu - cením si spolupráce s panem Zbyňkem CINCIBUSEM a dalšími.  
   Velice si vážím publicistické aktivity a přátelských kontaktů s panem Antonínem NEŠPOREM z Lidic (i jím zpracovaná petice proti borskému pomníku).  
   Byli a jsou to také někteří účastníci a diskutéři semináře BOR 45 loni na podzim - za všechny jmenuji manžele - Ing. Pavla SVOBODU a Mgr. Magdalenu SVOBODOVOU nebo Miladu KRONIKOVOU (rozenou Nekvasilovou - její otec bojoval u Tobruku proti "lišce pouště" Erwinu Rommelovi).  
   Svébytným způsobem se s touto problematikou vyrovnává Pavel DANYS, ve svých "danysovinách" ve výloze svého krámku s ovocem a zeleninou na novoborské hlavní třídě T.G.M.  
   Bohužel jen krátce jsem mezi své přátele (a potenciální spolupracovníky) mohl počítat městského - i krajského - zastupitele, pana Luboše KALOUSE, předčasně odešlého na prahu té mediální ofenzívy v lednu tr. (Na jiném místě a při jiné příležitosti jsem ho - nikoliv symbolicky, ale fakticky - označil jako jednu z posledních obětí novoborských nacistů a esesáků a jejich současných pohrobků, dědiců a obhájců).  
  
NAŠI ŽIVÍ SVĚDKOVÉ

   Do této množiny spíš než spolupracovníků - i když třeba jen nepřímých - každopádně počítám svědky a přímé pamětníky oné červnové události v roce 1945. A nejsou to žádní anonymní "paní X" nebo "pan Y", ale skuteční živí lidé z masa     a krve, obdaření vedle své paměti a svého rozumu také požehnanou dlouhověkostí (od pětaosmdesáti do jednadevadesáti let).  
   O svoje vlastní autentické zážitky se s námi nezištně podělili pánové - František RASOCHA, Jiří ROSICKÝ, Jaroslav SEMIRÁD a Rudolf SIHELSKÝ.  
 

54
  
 
 Do této kategorie samozřejmě patří i nekonečná řada lidí, kteří sice již dávno odešli na věčnost, ale jejich svědectví - z jejich vyprávění a někdy i v písemné formě článků a vzpomínek - je stále aktuální a živé. A to mnohdy sahalo ještě dál než k pětačtyřicátému roku. Mně osobně to velice pomohlo.  
   Z okruhu Doškářovy rodiny jsou to zejména Zimlovi - v čele s doyenem rodu, panem Eduardem Zimlem starším (mimochodem Doškářovým tchánem). Také jsem se znal s tímto pánem osobně, stejně jako s jeho generačně mi bližšími syny Edou (z tělovýchovy) a Milanem (vynikajícím rytcem skla). Uznávali a respektovali jsme se navzájem.  

   Z osob, patřících již zcela do mého "zorného úhlu", a to již od samého začátku v létě roku 1963 - po mém příchodu do Boru - to byli zejména skláři, v tom čase ještě pracovně (i životně) velice aktivní lidé. Pro účel tohoto mého psaní jmenuji aspoň několik členů revolučního národního výboru (znal jsem je skoro všechny) - J. Taislera, F. Schneidera, J. Rozinka, Josefa Semeráda a další.  
   Pokud šlo v těch šedesátých letech o stále ještě živé toulky a zákruty do vzpomínek a pamětí, mohl bych to charakterizovat jako všeobecně sdílené a dodržované tabu. Oficiálně (a úředně) se tomu dnes říká - nebyla politická vůle.  

   V poněkud příznivější atmosféře dvacátého jubilea konce války a osvobození (1965) přijel do města první velitel Rudé armády v květnu a červnu 1945 - tehdy mladičký poručík - P. P. Kolodčenko.  
   (Tenkrát zde také koncertovali Alexandrovci - a tak všechny rušivé vzpomínky byly samozřejmě vytěsňovány a vše bylo obestřeno obligátním závojem tradičního přátelství a bratrství).  
   Nicméně už tenkrát se daly - většinou v neformálních rozhovorech a tak říkajíc "mezi řádky" - objevit (a někdy jen vytušit) zrníčka pravdy o poválečných událostech.  

   Myslím, že se vědělo o existenci tzv. Charty vyhnanců (na svou dobu relativně vstřícné) z r. 1950, avšak bylo tu něco závažnějšího - dvacetibodový sudetoněmecký program z r. 1961 (mimochodem již nikdy později nezměněný a platný až do dnešní doby).  

   Zejména ve své druhé polovině - pohledu do budoucna - představuje výbušnou směs, která je schopna svou stěží odhadnutelnou brizancí předem rozmetat jakýkoliv pokus o nějaký dialog, neřku - li dohodu (včetně usmíření).

55
  
 
 Také z toho důvodu jsem v předcházejících kapitolách vzpomněl smlouvy z r. 1992 a deklarace z r. 1997.  
   Ještě se chci dvěma - víceméně perličkami - vrátit k sovětskému veliteli P. P. Kolodčenkovi (kterého se mj. velice dovolávají iniciátoři a obhájci novoborského pomníku v souvislosti s událostmi kolem 2. června 1945.  
   Ta první perlička se týká jedné - asi málo známé - věci: první velitel Rudé armády na novoborsku (dislokovaný tehdy ve Cvikově), pobýval v Boru ve dnech kolem 20. výročí osvobození a pro něj konce války. Měl se tehdy samozřejmě zúčastnit jako oficiální host položení věnců a květin k hrobu sovětského vojáka na lesním hřbitově.  
   Vzpomínám si, že se mu do toho aktu moc nechtělo - doslova tenkrát řekl hostitelům: "Eto bol něcharošij člověk..." Nakonec se ovšem toho pietního aktu zúčastnil. O pravé důvody a další detaily jsem se už nezajímal.  

   Sám osobně mám jednu vzpomínku - a to je ta druhá perlička - která se dnes může jevit jako takřka historická rarita (ovšem v neodmyslitelném kontextu pozdějšího vývoje). To když jsem se ho mezi jiným zeptal, jak probíhala konsolidace mírového života a jestli byl třeba on sám nucen někdy zasahovat do chodu tehdejších událostí (1945). Řekl mi s rozhodným zavrtěním hlavy: nět!  
   A tehdy mi - kolem toho 9. května 1965 - řekl tu památnou větu: "Eto bolo vaše dělo!" Ano, skoro o tři roky dřív zazněla ta slova, která (bez toho minulého času - bolo) tolik proslavila Leonida Brežněva, když ujišťoval Antonína Novotného na přelomu sedmašedesátého a osmašedesátého roku (před první vlaštovkou Pražského jara), že se nechce vměšovat do řešení našich vnitřních záležitostí...  
  

OHLASY NA POLITICKÉ SCÉNĚ

   Při tak široké mediální frekvenci se nedalo předpokládat, že by to uniklo pozornosti a zájmu některých politiků.  
   I když většina jejich návštěv a reagencí spadala do předvolebního období, samotné volební preference i konečné volební výsledky (což jsem již uvedl podrobněji) to nijak neovlivnilo - a myslím, že ani nemohlo.  
   Přesto bych nechtěl některé jejich názory a poznámky nechat zapadnout:

56
  
 
 MILOŠ ZEMAN, předseda Strany práv občanů (SPO): "Při setkání s panem starostou jsem prohlásil, že není dobré bourat památníky, ale že je dobré změnit jejich určení, protože původní návrh zahrnoval mimo jiné osoby, jež byly v SS a NSDAP, které dokonce údajně prováděly pokusy na politických vězních, a těm bychom památník opravdu budovat neměli!"  

   JAN ZAHRADIL, poslanec Evropského parlamentu (ODS): (z e-mailu zaslanému A. Nešporovi, kterým se připojil k Lidické petici) "O tzv. novoborské kauze jsem četl v několika médiích, zpravidla od známých "firem" (zejména Bohumil Doležal). Jejich argumentace mě jako obvykle nepřesvědčila, je tendenční, zaujatá a nepřesná. Ale ještě důležitější je v tomto případě symbolika, kterou mnozí podceňují..."  

(Zajímavá je adresa odesilatele:
Deštná u Dubé č. p. 1, Českolipsko)
 
   Ing. JIŘÍ PAROUBEK, předseda ČSSD: (z dopisu zaslaného Zbyňku Cincibusovi - SBS Č. Lípa)  
   "Sám zastávám názor, že historii nelze měnit a za svou osobu bych takový památník nepodpořil - pokud se Vaše informace zakládají na pravdě. Památníky, obdobné jako tomu Vašemu, jsou předmětem sporu nejen u nás, ale po celé Evropě."  

   Ing. JANA BOBOŠÍKOVÁ, předsedkyně strany SUVERENITA: (z tiskové zprávy Ing. Hany Daškové)  
   "Při sobotním mítinku (pozn. 15. 5. 2010) dále výprava navštívila lesní hřbitov, kde uctila památku obětí Rumburské vzpoury. Je naprostým paradoxem, že jen pár metrů od tohoto pomníku opravdovým mučedníkům vyrostl rozporuplný pomník další, poněkud nepochopitelný..."  

   Jana Bobošíková na otázku jednoho z místních obyvatel právě na téma kontroverzního pomníku: "A co bychom tedy s tím pomníkem měli dělat?" okamžitě odpověděla: "No přece zbourat!" s vysvětlením, že v tomto případě nemají místo žádné kompromisy a je třeba co nejrychleji legislativně prosadit naprosté odstranění této hrůzy a ihned tak také učinit!  
  
 

57
  
 
 JUDr. VOJTĚCH FILIP, předseda KSČM: (z dopisu R. Uksovi)  
   "V předvečer oslav 65. výročí ukončení 2. světové války se mi dostala do rukou vaše petice, týkající se pomníku nacistům v Novém Boru. (a dále) ...nemohu nikdy podpořit a nepodpořím překrucování dějin, jejich výklad mladé generaci podle toho, jak se to komu hodí a nehodí.  
   Přijměte moji podporu Petici proti novoborskému pomníku nacistům jako výraz úcty všem, kteří obětovali své životy za naši svobodu a všem těm, kteří v odkazu těchto obětí pokračují."  
  

   RADEK JOHN, předseda strany Věci veřejné:  
   "Připojuji se k petici proti novoborskému pomníku nacistům. Je nepřijatelné falšovat dějiny minulého století, snažit se zaměňovat příčiny za následky a tak nenápadně zkoušet vytvořit kolektivní špatné svědomí českého národa za poválečný odsun Němců. Všichni tušíme, jaká zbožná přání se organizátoři falšování dějin snaží naplnit, a musíme udělat všechno pro to, abychom jejich cílům zabránili."  
  

O NACIONALISMU

   Kategoricky odmítám nálepku nacionalisty, potažmo dokonce šovinisty (a jak jsem poznal své novoborské přátele a spolupracovníky, udělají totéž).  
   S různou intenzitou - avšak s jedním cílem - tyto nálepky používají B. Doležal, Vl. Kučera a nepřímo také J. Gebert. Většinou (řekl bych, že skoro výlučně) ve vlastní argumentační nouzi.  
 Je přirozené, že člověk (já alespoň ano) hledá nejen výklad anebo definice jednotlivých pojmů, ale i protiklady k nim - třeba například k plavci neplavce, ke kuřákovi nekuřáka, k přátelství nepřátelství a vedle lásky nenávist atd.  
   Někdy místo mírnějšího "ne" použijeme ostřejší předponu "anti" - třeba k fašismu antifašismus nebo ke komunismu antikomunismus (ovšem víme, že antikomunista není totéž jako jen nekomunista).  
   Avšak dost této slovní ekvilibristiky - na tapetě tady leží nacionalismus. Zjistil jsem, že k hledání protikladu k pojmu nacionalismus (nebo nacionalista) nestačí pouhé zalistování u příslušného hesla ve slovníku nebo encyklopedii.  
   Nacionalismus totiž není (podle některých slovníků a hlavně podle zmíněných pisatelů) 

58
  
 
totéž co vlastenectví a pokud ano, pak jedině s přívlastkem "buržoazní". Za tento přívlastek byl mimochodem v padesátých letech - původně na doživotí - odsouzen Gustáv Husák spolu s dalšími soudruhy.  
   Ovšem, pak je tu také internacionalismus. Jeho jménem - s přívlastkem proletářský - k nám v srpnu 1968 přijely tanky Varšavské smlouvy (už proto bych si touto nálepkou nedovolil označit ani toho nejhoršího oponenta).  
   A pokud ještě jde o ten samotný pojem nacionalismus, pak jeho horší odnoží byl ten nacistický, který si do štítu vetknul odkaz velkého německého filosofa Friedricha Nietzeho (kterého nacisté - protože se nemohl bránit - interpretovali jednostranně a po svém - a ne zcela poprávu, zvláště za jeho posměch německému šovinismu, v duchu Deutschland, Deutschland, über alles...).  

   V této intonaci a rytmu k nám - a pak skoro do celé Evropy - vtrhly hordy loupežníků a vrahů. A my proto, že odmítáme a nechceme, aby na pomnících jejich pohrobků někdo lhal a připomínal tu dobu, máme být peskováni jako nacionalisté?  
   A to nemluvím o jiné - východnější - odnoži nacionalismu v duchu původně filmového popěvku, povýšeného na chorál - "ja drugoj takoj strany něznaju, kdě tak volno dyšeť čelověk" Déle než čtyři desítky let nám byly - i za zvuků těchto melodií - vymývány mozky.  

   Nehopsám a nezpívám si popěvek "Kdo neskáče, není Čech" avšak přesto jsem hrdý na všechno dobré (i ve sportu), co v historii dokázali mí čeští předci i současníci (dosaďme si společně jména a příklady) - ale současně se hluboce stydím za všechno špatné a zlé, co bylo a je spojováno s našimi českými "takypředky" a někdy bohužel i současníky.  
   Tedy ne, že by mě ta nálepka nacionalisty až tak urazila, ale donutila mě - s omluvou laskavému čtenáři, který dočetl moji litanii až sem - k takovému malému slohovému cvičení na dané téma.  

   Jedině snad by mě mohlo trochu mrzet, že nemám ten dar rytíře slova i ducha Cyrana z Bergeracu, stejně pohotovými a břitkými verši odpovědět na posměch a urážky mých soků.  

   Proto se nakonec - docela prozaicky - zeptám: k jakému hrdému přívlastku, k jaké ušlechtilé ideji se hlásí všichni tito "brusiči" národní cti (mají - li sami vůbec nějakou)?  
   (V přírodním evolučním řetězci se jacísi podobní - bezpohlavní - jedinci nazývají hermafrodity).

59
  
 
ŘEKLI - NAPSALI

   JINDŘICH MAREŠ, starosta Nového Boru:  
   "Domnívám se, že by se k otázce, zda památník zachovat nebo ne, měli vyjádřit občané v referendu..." (a dále) "Na základě informací, které mám, bych byl proti jeho vybudování."  

(Právo - severní Čechy) 
   "Stavba pomníku byla soukromá iniciativa, kterou město pouze odsouhlasilo. My sami bychom to nikdy neudělali. Nikdy bychom nikomu nestavěli podobný pomník."  
(Reflex) 
   PAVEL ČÍRTEK, vysokoškolský učitel:  
   "Místem pomníku není soukromá zahrada, není jím parcela v osobním vlastnictví. Jde tedy nesporně o objekt, jehož umístěním se i samosprávná instituce, totiž městská municipalita, přihlašuje k jeho poselství tím, že k tomu dala souhlas. Čímž se dostáváme i do roviny politické..."  
(Seminář BOR 45) 
   STANISLAV VALDMAN, místostarosta Nového Boru:  
   "Chápali jsme to skutečně jako takový vstřícný krok vůči Němcům, s nimiž žijeme v těsném sousedství."  
(Reflex) 
   "Podle mého názoru je pomník to nejmenší, co pro pozůstalé Němce můžeme udělat."  
(Frankfurter Allgemeine Zeitung) 
   MUDr. MIROSLAV COUFAL, zastupitel, bývalý senátor (ČSSD):  
   "...poblíž pomníku umístit informační tabuli o události z 2. června 1945. Text nechat vypracovat příslušnými ústavy Akademie věd..."  

   FRANTIŠEK KURIC, zastupitel města (ČSSD):  
   "Cítím se podveden. Když jsem v roce 2006 souhlasil s tím, aby pozůstalí na hřbitov památník umístili, hovořilo se o tom, že to nacisti nebyli. Úředníci nám to tehdy potvrdili."  

(Právo - severní Čechy) 
   LUBOMÍR KALOUS, zastupitel města a kraje (ODS):  
   "Je nepřijatelné, aby se jména nacistů a zločince SS dívala na pietní místo rumburských hrdinů!"  
(Právo - severní Čechy) 
60
  
 
 (a tamtéž)  
   "Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým..."  
(Z prohlášení dvanácti zastupitelů umístěném na webových stránkách města)
   Samozřejmě, že jména (a funkce) signatářů jsme se nedozvěděli - podobně jako složení té těsné většiny zastupitelů, kteří 25. ledna 2006 schválili postavení onoho monstra na lesním hřbitově, které již skoro celé jedno volební období zaměstnává novoborskou (ale nejenom tu) veřejnost.  

   Ovšem i tentokrát jich bylo dost, protože počet 12 (slovy dvanáct) zastupitelů a radních představuje opět potřebnou - i když tu nejtěsnější - většinu. Takže demokracii bylo učiněno zadost...  

   (Nehledě k tomu, že - přes pokročilé datum první dekády 21. století - všichni lidé nemusejí mít (a nemají) počítač ani onu počítačovou gramotnost při nekonečném surfování po webových stránkách města a jsou natolik konzervativní, že si každé nové sdělení občanům raději přečtou na stránkách nějakého tištěného média. Jinak - pardon, já přece také vím, že neznalost zákonů nikoho neomlouvá...)  
   

ŠTAFETA

   Díky (nebo vinou) různých dodatků a korektur se dokončení tohoto svazečku posunulo do druhé poloviny léta, kdy se díky "Dobronínskému případu" a dalším konsekvencím nebývale rozmnožily šiky publicistů (a historiků), kteří - prakticky ze dne na den - rozšířili svůj novinářský záběr o česko - německou (potažmo sudetoněmeckou) problematiku. A to sleduji toliko a hlavně produkci pouze Lidových novin.  

   Málem jsem již začal mít nutkání, omluvit se těm dosavadním koryfejům této problematiky (B. Doležalovi, Vl. Kučerovi, J. Šolcovi a dokonce i J. Gebertovi aj.), protože jejich články a hlavně titulky k nim se mi ve srovnání s publicistickou žní posledních týdnů zdají jako čajíček.  
  
  

 

61
  
 
 Zatím vede Luboš Palata - jeho rozhovor s Berndem Posseltem s názvem "Jsme s Čechy jeden národ" (LN, 17. 7. 2010) a také titulek jeho příspěvku na blogu www.lidovky.cz  "Lidice 1942, Postoloprty 1945" přímo volají po čelném umístění v této hitparádě.  

   O mnoho pozadu nezůstává ani redaktor Orientace - rovněž LN (rovněž historik - sic!) Petr Zídek titulkem a obsahem svého sloupku Historická lekce - "Jaro 1945: čas vrahů".  

   Poměrně zdařile jim sekunduje jejich redakční kolega Jiří Peňás - sice v odlišném žánru - v rádoby vtipném sloupku Prach a broky.  

   Tady právě vidím tu podobnost se sportovní disciplínou - štafetou - kdy po těch, kteří ji rozbíhají, přebírají onen pomyslný kolík další, čerství borci (tím posledním je finišman).  

   Když vidím, s jakou vervou se tito všichni (a třeba v televizi takový Vondráček) do tohoto tématu pustili, jako ohaři, kteří chytili stopu a jen tak se jí nepustí, jímá mě už předem hrůza, co se bude dít, až jejich čich zachytí novoborskou stopu...  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
 

62
  
 
 Literatura a prameny (Zvtahující se k novoborské kauze)
  
- Jan Tichý Třicet dva hodin mezi psem a vlkem
- Jiří Loewy Úseky polojasna
- Jan Němeček a kol. Cesta k dekretům a odsunu Němců
- Kolektiv Rozumět dějinám (Vývoj č-n vztahů v letech 1918-1948
- J.W.Brűgel Češi a Němci 1939-1946
- Josef Škrábek Včerejší strach (Jak to bylo mezi Č a N? a jaké to bude?)
- F.R.Kraus, Jaroslav Pecháček Proměněná zem
- Josef Král Parašutisté
- Marie Vojtíšková Českolipsko před Mnichovem
- Robert Jay Lifton Nacističtí lékaři (Medicínské zabíjení a psychologie genocidy)
- Českolipské listy - 1945
- Stráž severu - 1945/48
Všeobecně - stručný výběr titulů
 
- V. Řezáč Nástup (též film) Bitva
- K. Ptáčník Ročník jednadvacet (též film) Město na severu
- J. Drejs Za Heydrichem stín
- M. Ivanov Nejen černé uniformy, Atentát na Reinharda Heydricha
- Dušan Hamšík, Jiří Pražák Bomba pro Heydricha
- Jiří Šulc Dva proti říši
- Fr. Emmert Atentát na Heydricha 
- J. Sequens Atentát (film 1962)
 
63
  
 
NEPRAVÍ SE MSTILI NA NEPRAVÝCH
(a nepraví o tom dnes píší...)

     Slovy první části titulku končí několik citátů (jakési motto) z úvodu knížky Jana Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, napsané na motivy skutečné události. Slova v závorce v podtitulu připisuji já.  

     Tou událostí, již Tichého beletristické dílko reflektuje ( a tady je nutno autorovi přiznat jisté literárně-řemeslné kvality), je poprava několika sudetských Němců při stanném právu krátce po konci druhé světové války. V poměrně útlé knížce, svým rozsahem spíš delší povídce či novele, se sice nikde nevyskytuje přímo název města, přesto jsou reálie někdejšího Boru u České Lípy (Haidy) nejen pro pamětníky, ale i pro současné obyvatele zřejmé.  

     Titul knížky není mimochodem příliš originální ani původní - autor zřejmě opisoval buď od básníka Jana Skácela, který v roce 1962 vydal sbírku Hodina mezi psem a vlkem, nebo od dramatičky Daniely Fischerové, jejíž hra stejného názvu byla v roce 1979 zakázaná normalizátory před uvedením v Realistickém divadle.  
  
     Pokud jde o místo děje, autor neodolal nutkání svého ega v poznámce na konci knížky toto město - dnešní Nový Bor - a také aktéry oné události sám identifikuje. Tím však také - ať již úmyslně nebo neúmyslně - degraduje smysl a poslání ( a rádoby étos) své knížky z pozice uměleckého artefaktu na pouhý zbeletrizovaný pamflet.  

     Byl to právě Jan Tichý, který již někdy v letech 2005 až 2006 otevřel onu příslovečnou  "Pandořinu skříňku", a od té doby na stránkách Novoborském měsíčníku ( dokonce jako člen jeho redakční rady) zásobuje čtenáře svými historickými eskapádami, plnými zkreslených a nepravdivých informací a dokonce lží a výmyslů.  

     Jeho knížka, datovaná rokem vydání 2007, je součástí řekl bych přímo korunním svědectvím, iniciátorů a obhájců památníku zastřelených Němců ( mimochodem polovina z nich byli aktivní nacisté a jeden dokonce příslušník SS), umístěného na lesním hřbitově. 

64
  
 
 Proti nim stojí jeho odpůrci, hájící současně historickou pravdu na straně druhé. Tento antagonistický boj nemá prozatím jednoznačného vítěze.  

     Na tomto místě se nemohu ubránit několika exkurzím (a citacím) do obsahu knížky, symptomatickým pro její obsah a cíl.  

     Pro zpochybnění legálnosti a oprávněnosti rozkazu velitele vojenské jednotky, která provedla exekuci provinivších se sudetských Němců (našly se u nich zbraně), píše Tichý s neskrývaným despektem až nenávistí o tzv. svobodovcích. Zvlášť přitěžující okolností je to, že přišli přes Duklu a je na ně spolehnutí. Cituji dále: "Vojáci v černých uniformách vypadají jako magická síla, kterou nic nezastaví. Armáda osvobozené republiky ví, co má dělat. A taky to udělá. Bez odkladu , rychle, přesně. President nám věří", říká jejich velitel.  

     Jeden z gardistů (RG) místní posádky o něm s uznáním říká kamarádovi: "To je sekáč." (s malým písmenem - co na tom, že jen jakoby náhodou skutečný velitel, podplukovník 47. pluku z Ml. Boleslavi se opravdu jmenoval  Josef Sekáč (?). Vůbec matoucí je autorův terminologický galimatyáš - na jednom místě přišli gardisté, na jiném vojáci - svobodovci, což v realitě roku 1945 nebylo totéž.  
     A co ty černé uniformy? Mají snad nedvojsmylně evokovat stejnou barvu esesáckých hrdlořezů? Nejen pamětníci (k nimž už se také sám počítám), ale ani renomovaní historici ve Vojenském historickém ústavu mi nepotvrdili, že by naši vojáci v roce 1945 (a kdykoliv jindy) nosili černé uniformy (!).  

     Šídlo v pytli neutajíš - a tak aby bylo jasno, o kom (a pro koho?) vlastně Tichého kniha je,  stačí ocitovat autorovu dedikaci: "Věnováno malému Hansovi a všem jeho bratrům a sestrám."  

     "Malý Hans" byl jedním ze tří nezletilých dětí Mudr. Alfréda Trägera, někdejšího primáře borské nemocnice, který byl ve zmínce o popravených nacistech právě tím jedním příslušníkem SS ( i když jeho osud je stále obestřen jistým tajemstvím). Jeho syn Hans ve 14 letech byl nepochybně Hitlerjugend. Tyto - ještě děti - se měly s požehnáním samotného führera stát poslední zbraní před pádem jeho tisícileté říše.  
 

65
  
 
 Sice krátká kapitola, ale zato dojemně líčí, jak se (v knížce nejmenovaný) doktor-primář- připravuje v kruhu své rodiny na novou cestu k ušlechtilému naplňování Hippokratovy přísahy.  

     Panebože, vždyť i osvětimský "anděl smrti" Mengele byl lékař...!  

     Ant. Nešpor z Lidic ve svém článku - polemice v MF-DNES "Pomník v Boru? To je pocta nacistům!" M.J. píše, že si nedovede představit, jakými slovy by pedagog pomník (a myslím, že nejen pomník) představil svým žákům. Tato otázka není vůbec hypotetická (či jak se také říká řečnická), o čemž svědčí řada besed, které s dětmi a teenagery uspořádal autor knihy.  
     Jestliže v rámci široké demokratické svobody slova se můžou tisknout i špatné knížky, pak o nich besedovat s naprosto nepoučenými a nepřipravenými dětmi či teenagery ( o mnoho lépe na tom nejsou ani jejich učitelé) je hanebné a trestuhodné!  

     Závěrem ještě dvě myšlenky: k tomu zhodnocení kvality recenzované knížky si dovoluji vypůjčit a volně ocitovat  slova význačného britského historika a romanopisce Roberta Harrise: "Každá dobrá kniha je jiná, ale všechny špatné knihy jsou úplně stejné. A co mají společného tyto špatné knihy, ať už romány nebo paměti?  
    Neznějí věrohodně!"  

     Epilog  

     Knížka byla také přeložena do němčiny (stejně jako u originálu není uvedeno v jak vysokém nákladu vyšla), s přispěním Česko-německého fondu budoucnosti (sic!).  

     Dovoluji si s úspěchem pochybovat, že by v této podobě nějakým pozitivním způsobem přispěla k všeobecně deklarovanému usmíření, včetně apelování na dobrou vůli, po které naposledy volá Jan Šolc, rovněž v MF DNES, jako ohlasu na článek lidického občana a publicisty A. Nešpora.  

     (Samozřejmě k nim za tu dobu, co tento můj text ležel v redakci, přibyly články dalších autorů v blíže nejmenovaných médiích - viz moje úvodní poznámka.)  

Zdeněk Stehlík  Česká Lípa - duben 2010 
66