Papírový pomník nacistům v údolí Ploučnice
 
    Ještě když jsem uzavíral poslední stránky mého poněkud rozsáhlejšího kriticko-polemického textu "Není to jenom boj o kámen.", myslel jsem si naivně, že už nic nemůže překonat aktivity místních iniciátorů a obhájců pomníku, včetně titulků a obsahu k tomu otištěných článků – od regionálních až po celostátní a dokonce i zahraniční média (viz FAZ). 

     Jenže v téže chvíli - prakticky synchronně - se právě chystala "světová" premiéra dramatizace knížky J.Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem v ústeckém Činoherním studiu. Navíc jí předcházel jeden z nejhanebnějších článků ve všech nejméně severočeských okresních mutacích passovsko-vltavsko-labských Deníků. Stačí jen titulek - napolo článku a napolo interview Radka Strnada s režisérem Nuckollsem : "Červen 1945. Mír, jen Češi mučí a vraždí Němce". 

     Jakoby inspirována právě novoborskou kauzou - ovšem s opačným znaménkem - připravila redakce Regionálního zpravodaje obcí Velká Bukovina, Horní Police, Stružnice (vč.Jezvé) a Žandov v předvánočním (bez ironie vpravdě adventním) čase naprosto originální a zajisté nečekaný dárek čtenářům uvedených obcí. 

      Ten "dárek" má podobu celostránkového článku "Nositelé Rytířského kříže z našich obcí", v němž pisatel Petr Fletcher nejen připomíná, ale doslova glorifikuje dva příslušníky nacistických ozbrojených sil, pocházejících z tohoto regionu. 

     (Nejlepší by bylo přetisknout nebo reprodukovat celé původní znění ze str. 19 zmíněného Zpravodaje - jenže vím sám ze své někdejší novinářské a redakční praxe, že ani liberecká mutace MF-DNES není gumová. Proto jsem nucen jen volně ocitovat pár těch nejzajímavějších a jaksi signifikantních životopisných i "profesních" informací a údajů - zřejmě z bohaté autorovy dokumentace. Riskuji tím ovšem nařčení mých event. kritiků či oponentů, že vytrhávám věci z kontextu, jako se mi to již stalo v případě té novoborské publikace.) 
 

1
 

 
 
     
   

      První je feldwebel Karl Pietschmann - stružnický rodák - nejprve člen SA a od října 1938 příslušník Wehrmachtu. Zúčastnil se bojů nejprve na západní frontě jako člen úderného komanda a od června 1941 byl vyznamenán Železným křížem - nejprve II. tř. A za půl roku tímtéž řádem I.tř. A mezitím byl též povýšen. 

     Později - již v roce 1944 - v těžkých obranných bojích v oblasti Ukrajiny, Polska a Běloruska padl a za své statečné skutky (sic!) byl posmrtně vyznamenán Rytířským křížem... 

     Ještě pozoruhodnější je druhá část chvalozpěvu na dalšího rodáka - tentokrát z Horní Police - Hauptsturmführera Karla Heinze Krombholze. Ten byl dokonce od roku 1940 příslušníkem zbraní SS - při napadení SSSR bojoval v řadách Wiking a již v listopadu 1941 byl vyznamenán Železným křížem  I.třídy. 

     Za svoji úspěšnou bojovou činnost - m.j. i na Balkáně v bojích s partyzány v Makedonii a Chorvatsku - byl postupně vyznamenán stříbrnou sponou za boj zblízka (!), německým křížem ve zlatě až konečně na samém sklonku války (kdy mimochodem bojoval proti Titovým partyzánským brigádám). 

     Válku přežil a v poklidu provozoval malý hotel v Schena u Merana v italském Jižním Tyrolsku, kde ve svých osmdesáti letech v roce 2000 zemřel...Tečka! 

     Jen těžko se tyto řádky čtou, natož se z nich cituje. Jak vidno, není k postavení pomníku  zapotřebí vždycky jen kus kamene nebo mramoru - nekdy postačí jen kus potištěného papíru. 
 

2
   
 
  
  
  
    Podle tiráže je vydavatelem zmíněného Regionálního zpravodaje měst. úřad v Žandově - ostatní jmenované obecní úřady zřejmě jen spolupracují. Což ani jeden z orgánů, vzešlých z nedávných komunálních voleb nezbavuje spoluodpovědnosti za obsah společného nejen informačního, ale i tiskového média. Tím spíš - a pozoruji to již delší dobu, protože shodou okolností žiju na chalupě ve Velké Bukovině - že paní redaktorka Kamila Mikáčová má vůbec často dosti svérázné (spíše podivné) představy o redakční práci vpodstatě veřejno - právního a nikoliv privátní či snad dokonce opozičního média. 

     (Částečně ji může omlouvat, že je to pro ni pouhý "vedlejšák", protože jinak je povoláním učitelka a dokonce ředitelka žandovské školy). 

     Nevolám po cenzuře ani po omezení názorové plurarity - obojího jsme si užili zvláště za normalizace až až. Avšak dojímat se dnes nad osudy nacistických zabijáků a vrahů a dokonce jim - třeba obrazně jen na papíře - stavět pomníky je minimálně neslušné. 

     A rozhodně to nemá co do činění s dnešním módním voláním po jakémsi  česko-německém dialogu a po smíření! 

                                                                                       Zdeněk Stehlík   5. ledna 2011 
  
  
  
  
  
  
  
  
 

3