Zmínil jsem se také o jisté podobnosti a inspiraci (třeba neúmyslné) s jiným, avšak ještě závažnějším případem pomníku - tentokrát již ne papírového, ale skutečného, kamenného - o pár kilometrů dál a výš v bráně do Lužických hor, Novém Boru. 

     Zdejší kauza v minulých dnech dosáhla již pětiletého "jubilea" a eskalovala tiskovou konferencí, protestní demonstrací a divadelním představením v podvečer 23.února, s dosud nebývalým mediálním ohlasem. 

     O co tedy v tomto severočeském městě jde? 

     V lednu 2006 schválila rada a městské zastupitelstvo (nejtěsnější většinou jednoho hlasu) politicky i občansko - právně chybné a ukazuje se, že dokonce nezákonné, rozhodnutí k postavení pomníku osmi zastřeleným sudetským Němcům za nelegální držení a ukrývání střelných zbraní po vypršení ultimáta vyhlášeného stanného práva 2.června 1945.  

     Nešlo tedy o žádný exces a masakr mezi - zejména loni - připomínanými   mediálními kauzami (Postoloprty, Bořislavka, Dobronín či Očihov u Pobořan a.j.).Akci provedla čs.armáda na základě rozkazu vyššího vojenského velitelství ALEX na základě vyhlášky (rozkazu) o odevzdání všech palných a sečných zbraní do 24 hodin. Kdo by byl poté přistižen se zbraní v ruce nebo se zbraní uschovanou, bude jako záškodník zastřelen.
 
 

        Hlavním iniciátorem postavení pomníku byl místní publicista a amatérský historik Jan Tichý, podporovaný horlivými představiteli města a v těsné součinnosti s některými potomky popravených, kteří celou akci financovali. 

        K obelisku (který mimochodem odhalil a posvětil páter Angelus Waldstein, ne neznámá osobnost z mnohých aktivit sudetoněmeckého landsmanšaftu), zakrátko přibyla s česko-německým textem i Tichého knížka Třicet dva hodin mezi psem a vlkem, reflektující tuto událost. K jejímu vydání, psanému na objednávku nakladatelství AKROPOLIS, přispěl vydatně i Česko-německý fond budoucnosti (sic!) 

     To vše - od samotné exekuce, postavení pomníku a vydání publikace - se všemi dalšími konotacemi v sobě skrývalo výbušnou směs, která zakrátko musela explodovat, protože proti iniciátorům, potažmo dnes obhájcům pomníku, stojí minimálně stejně početná množina jeho odpůrců 

     V červnu 1945 nehrály žádnou roli faktory - jako pohlaví, věk, profese a sociální původ ani politická příslušnost pachatelů (porušitelů stanného práva). Ovšem právě tato okolnost před odhalením pomníku, že totiž nejméně polovina popravených byli nacisté (NSDAP) a jeden dokonce aktivní spolupracovník nacistické bezpečnostní služby SD (Sicherheidienst) a kromě toho majitel válečné fabriky a přilehlého zajateckého tábora s krví na rukou (vlastně evidentní válečný zločinec) se stala nepřekonatelnou a nepřijatelnou překážkou odpůrců pomníku. 

     A tak i po i po tzv. historickém (ve skutečnosti obranném) semináři, s vydatným přispěním zejména regionálního tisku při jednostranném ovlivňování veřejného mínění, existuje stále v podstatě patová situace. 

     (Navíc už dávno tato kauza překročila hranice regionu a dokonce i země - viz článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.)
 

     Hlavní zbraní (zatím žel úspěšnou) iniciátorů a obhájců pomníku je zpochybnění, dokonce pokusy o úplné popření legálnosti stanného práva a nálezu vojenských pistolí (držitelé loveckých pušek nebyli potrestáni !) 

     Přitom místo pádných argumentů a důkazů se hojně používá přísloví údajně, prý, pravděpodobně i možná, nebo říká se atd. Jakou vypovídající a svědeckou hodnotu mají tyto gramatické tvary, nechť posoudí sami soudní a kritičtí čtenáři jejich pamfletů. 

     Dovršením celého skandálu s pomníkem bylo a je jeho umístění na nejčestnějším oficiálním místě novoborského lesního hřbitova - v sousedství památníku popraveným mučedníkům Rumburské vzpoury z r. 1918 a pochovaného vojáka Rudé armády z května 1945! 

     (Kromě toho ještě nedaleko hrobu statečného letce - nejprve RAF a poději v SSSR na východní frontě - generála Františka Rypla.) 

     Snad už není třeba k tomu všemu nic dodávat!  
                                                                                            Zdeněk Stehlík