V Boru nejde o kámen ani o knížku
 
(aneb rudou propagandu střídá hnědá a černá)

     Přesně před rokem, v tomto listě (možná ještě dříve v libereckém almanachu) se "liberecký filosof a pedagog" Jan Šolc zapojil do kulminující diskuze a polemiky v tzv. novoborské kauze kolem pomníku zastřelených sudetských Němců v roce 1945. 

     V nejčerstvějším jeho příspěvku z minulé víkendové liberecké mutace MF-DNES s titulkem Autor se postavil proti rudé propagandě...atd. píše hned v úvodu, že lokální drama, které se odehrává v Novém Boru už více než dva roky, postupně přesáhlo hranice města, oblasti, dokonce i země. 

     Až na to město a přesah jeho hranice, dovoluji si autora, potažmo redakci a také zcela zasvěcené a informované čtenáře laskavě upozornit, že ono "lokální drama" trvá už pět let, a to od chvíle, kdy rada a zastupitelstvo města schválily v lednu 2006 politicky i občansko - právně chybné (dokonce protizákonné) usnesení o postavení inkriminovaného pomníku na lesním hřbitově. 

     Kromě osoby J.Tichého, potenciálního autora novely, který byl však spolu s dalšími několika lidmi jeho iniciátorem a apologetem, nehrála jinak novela Třicet dva hodin mezi psem a vlkem vůbec žádnou roli, protože vyšla až o dva roky později (2007). 

     Právě toto literární dílo samo o sobě, ani ve své zdramatizované podobě v této skandální kauze, která se již dávno stala ostudnou kapitolou v novodobých dějinách města, nehraje žádnou klíčovou (jedině toliko zástupnou) roli. 
 
 

 

1
 

 
 
     
   
     Nanejvýš jako hmatatelný a čitelný literární artefakt. Ovšem nikoliv v podobě a duchu Šolcova článku, ale zcela zjevně v intencích titulku této mé odpovědi. 

      Autor novely Jan Tichý obhajuje svoje výsostné tvůrčí právo na fabulaci (básnickou licenci) a argumentuje tím, že ani v knížce a ani v její dramatické podobě nejsou uvedena plná jména aktérů a místa děje. 

     Jenže J.Tichý tuto svou autorskou devízu sám znehodnotil závěrečným přívažkem "Příběh, který se stal", jímž identifikuje osoby a místo děje (Haidu - dnes Nový Bor), avšak navíc zkresluje a lživě interpretuje tehdejší události. A to vše se nakonec stalo hlavním (prakticky jediným) zdrojem informací budoucím pisatelům. 

     Knížka je evidentní glorifikací esesáka dr. Trägera a jeho rodiny, počínaje dedikací "Malému Hansovi a všem jeho bratrům a sestrám", která tak dojala J.Šolce. Já jsem se naproti tomu dočetl, jak ten "malý Hans" (už  čtrnáctiletý člen Hitlerjugend) s nostalgií vzpomíná na pobyt v posledním táboře, na jehož konci chlapci skládali PIMPFENPROBE a večer u táboráku mu vůdce předal nůž na němž bylo napsáno MOU CTÍ JE VĚRNOST. Což je doslova převzato z přísahy příslušníků Waffen SS! 

    V knížce dále pochodují autorem neoblíbení a ostrakizovaní "svobodovci" v černých uniformách (má to snad evokovat uniformy SS?). Primář Träger se dojemně v kruhu své rodiny připravuje na novou cestu k ušlechtilému naplňování Hippokratovy přísahy. 

     Panebože, vždyť i osvětimský "anděl smrti" Mengele byl lékař...! 

 

 

2
   
 
  
  
       Herečka činoherního studia Ústí n.L. v jediné ženské roli Marty v závěrečné replice m.j. říká o obou bratřích, majitelích fabriky (a zajateckého tábora!), že se celou válku chovali k nasazeným zajatcům slušně a s výborem taky teď spolupracovali. 

     Není pochyb, že jde o válečné zločince bratry Rachmanny (mimochodem Trägerovy příbuzné), kteří ke konci války vypravili pochod smrti padesáti francouzských zajatců, kteří nikdy domů nedošli... atd., atd. Mám ještě pokračovat? Myslím, že netřeba! Jen se zeptám - kde je ta rudá propaganda? 

                                                                                    Zdeněk Stehlík 

P.S. Nejsem členem KSČM ani jiné levicové strany. 
 
 
 
 

  
  
  
  
  
  
 

3